Rekordy a zajímavosti programu Space Shuttle

Ačkoli se téměř všude používá označení Space Shuttle, oficiálně se tento kosmický program nazýval Space Transportation Systém (Vesmírný dopravní systém). Od toho vznikla zkratka STS, kterou se označovaly jednotlivé mise. Space Shuttle byl rekordní v mnoha ohledech. V první řadě to byl první a dosud jediný program, při kterém se na oběžnou dráhu dostal člověk v okřídleném znovupoužitelném stroji. Podobný sovětský raketoplán Buran sice také vzlétl na orbitu, ale pouze jedenkrát a to v automatickém režimu bez posádky. Družicový stupeň amerického raketoplánu je dosud největší a nejtěžší kosmickou lodí, která dopravila posádku na oběžnou dráhu. Jeho celková délka byla 37,24 metru, výška 17,25 metru a rozpětí křídel 23,79 metru. Mezi pěticí strojů, které v rámci Space Shuttle létaly do kosmického prostou, byla nejtěžší Columbia, což byl nejstarší exemplář. Její hmotnost byla více než 80 tun. Jak přicházely nové poznatky a zkušenosti se stavbou, novější stroje byly již o několik tun lehčí. Opět se zde nabízí srovnání s Buranem, který měl velmi podobné parametry. Protože se však kromě jednoho testovacího letu už nikdy více nepodíval do kosmického prostoru, nebudeme jej už dále uvádět.

Rekordem je i samotná doba trvání programu. Při jejím určování narazíme na úskalí, jak definovat období, kdy jej můžeme považovat za aktivní. Nejprve zkusíme spočítat časový úsek od jeho oficiálního vyhlášení až do posledního přistání raketoplánu. Za datum zahájení programu Space Shuttle se obvykle uvádí 5. leden 1972, kdy tehdejší americký prezident Richard Nixon veřejně oznámil, že NASA začne vyvíjet opakovaně použitelný kosmický prostředek. Úplně poslední let raketoplánu se uskutečnil ve dnech 19. až 21. září 2012. To se však nejednalo o kosmickou misi, ale o letecký transport Endeavouru do Kalifornského vědeckého střediska (California Science Center) v Los Angeles, kde je nyní vystaven jako součást jeho sbírek. V takovém případě nám vyjde, že program Space Shuttle trval 40 let, 8 měsíců a 16 dní.

Situace je však poněkud složitější. Mezi roky 1972 a 1975 ještě probíhaly poslední lety k Měsíci (program Apollo), na které navázal projekt kosmické stanice Skylab a také mezinárodní let Sojuz-Apollo. Prototyp raketoplánu Enterprise se poprvé vznesl do vzduchu k atmosférickým zkouškám 18. února 1972, ale na oběžnou dráhu se vydal raketoplán Columbia až 12. dubna 1981. Poslední kosmický let raketoplánu, označený STS-135, pak skončil 21. července 2011. Bude asi jednodušší, když budeme program považovat za aktivní pouze v období od prvního pilotovaného vzletu do kosmického prostoru do ukončení poslední vesmírné mise. V tom případě nám vyjde délka trvání 30 let, 3 měsíce a 9 dní. I když budeme počítat s touto nižší hodnotou, stále se jedná o nejdéle trvající americký kosmický program. V celosvětovém měřítku pak Space Shuttle obsadil druhé místo, překonává jej pouze dříve sovětský, nyní ruský program Sojuz. První pilotovaná loď tohoto typu odstartovala roku 1967 a její modernizovaná varianta létá dosud, tedy již bezmála půl století.

Space Shuttle byl jediný kosmický program, kdy již při úplně prvním kosmickém letu byla na palubě posádka. Běžně se nejprve provádí několik bezpilotních zkoušek. V tomto případě to však nebylo možné, protože raketoplán nedokázal přistát samostatně, bez pomoci lidského pilota.

Další rekord drží raketoplány Space Shuttle v počtu osob, které byly schopny najednou pojmout do svých útrob. První čtyři lety, když se stroj teprve zkoušel, byli na palubě pouze dva astronauti, při páté, šesté a poslední kosmické výpravě pak čtyři. Při ostatních letech posádku tvořilo pět až sedm astronautů. To bylo samo o sobě v té době rekordní. Nejvíce osob najednou však převážel raketoplán Challenger během mise STS-61-A, která proběhla od 30. října do 6. listopadu 1985. Při tomto letu bylo na jeho palubě celkem osm astronautů. Stejný počet osob najednou od té doby převážel pouze raketoplán Atlantis v červenci 1995 při misi STS-71. Bylo to však pouze při zpátečním letu od ruské (dříve sovětské) orbitální stanice Mir zpět na Zemi. Mise STS-61-A tak zůstává dosud jedinou výpravou, při které byla po celou dobu letu kosmické lodi na palubě osmičlenná posádka. Teoreticky mohl americký raketoplán nést najednou deset až jedenáct astronautů, ale této možnosti nebylo nikdy využito.

Mezi roky 1981 a 2011 odstartovaly americké raketoplány k celkem 135 kosmickým misím. Nejčastěji, v 88 případech, se jednalo o samostatné výpravy, během kterých bylo hlavním cílem vypuštění satelitů, jejich zachytávání, případně opravy nebo uskutečňování experimentů na palubě či v laboratořích umístěných v nákladovém prostoru. Celkem 37 letů mířilo k Mezinárodní kosmické stanici (ISS) a 9x se raketoplán spojil s orbitální stanicí Mir. Jistým hybridem byla mise STS-63 uskutečněná mezi 3. a 11. únorem 1995. Při té se prováděla řada experimentů, ale zároveň se raketoplán Discovery přiblížil k Miru a zkoušel se spojovací manévr. Ten však nebyl dokončen, obě tělesa se k sobě přiblížila na minimální vzdálenost 11,3 metru a po zhruba 10 minutách se raketoplán zase vzdálil. Jednalo se o nácvik spojení, které se pak uskutečnilo až při misi STS-71, konkrétně 29. června 1995. Tehdy se po téměř dvaceti letech od spojení lodí Sojuz a Apollo podruhé v dějinách opět spojily kosmické objekty Ruska a USA.

Pokud pomineme orbitální stanice Mir a ISS, pak nejčastěji navštěvovaným objektem na oběžné dráze byl Hubbleův kosmický dalekohled (HST). Ten byl vypuštěn z nákladového prostoru raketoplánu Discovery v dubnu 1990 při misi STS-31 a pak se u něj vystřídaly všechny v té době funkční raketoplány při 5 servisních misích. Jednalo se o výpravy STS-61 (Endeavour, 2.-13. prosince 1993), STS-82 (Discovery, 11.-21. února 1997), STS-103 (Discovery, 20.-28. prosince 1999), STS-109 (Columbia, 1.-12. března 2002) a STS-125 (Atlantis, 11.-24. května 2009).

V následující tabulce je přehled letů jednotlivých raketoplánů rozčleněný podle významných objektů na oběžné dráze, ke kterým se vydávaly. Jsou zahrnuty také nedokončené lety, u HST je započítáno i jeho vypuštění.

Z uvedených dat vyplývá, že nejčastěji, celkem 39x, se na oběžnou dráhu dostal raketoplán Discovery, naopak nejméně Challenger, který byl zničen při svém desátém letu. Discovery vede v počtu návštěv ISS a HST, s Mirem se nejčastěji spojoval Atlantis. Celkem uskutečnily raketoplány na oběžné dráze 81 setkání, případně spojení s orbitální stanicí nebo jiným kosmickým tělesem.

V druhé tabulce se zaměříme na počty uskutečněných oběhů kolem země, nalétané kilometry a celkový čas strávený na kosmických misích.

V ní opět kraluje raketoplán Discovery, který má nejvyšší hodnoty ve všech sloupcích a na svých vesmírných výpravách strávil téměř rok. Poslední příčky ve všech údajích zbyly podobně jako v předchozí tabulce na Challenger s celkovým časem 62 dnů a necelých 8 hodin.

Challenger se jako jediný stroj mohl „pochlubit“ tím, že během jeho letu byl použit některý z nouzových manévrů. Bylo to při misi STS-51-F, která probíhala od 29. července do 6. srpna 1985. Během startu selhal jeden z hlavních motorů raketoplánu (Space Shuttle Main Engine – SSME) a ředitel letu dal pokyn, aby Charles Gordon Fullerton (velitel raketoplánu) nastavil přepínač módů do pozice „ATO“ a stiskl tlačítko nouzového manévru. Zkratka ATO znamená Abort to Orbit, což by se dalo volně přeložit jako nouzové navedení na oběžnou dráhu. Kvůli tomu se Challenger úspěšně dostal na stabilní dráhu, která však byla o 67 km nižší než původně plánovaná. Přesto se během mise podařilo splnit většinu úkolů.

Nejdelší kosmickou misi uskutečnil raketoplán Columbia od 19. listopadu do 7. prosince 1996. Měla označení STS-80 a trvala 17 dní, 15 hodin a 53 minut. Naopak nejkratší dobu trval tragický let STS-51-L raketoplánu Challenger z 28. ledna 1986, který skončil výbuchem 73 sekund po startu. Nejkratší úspěšnou misi má na svém kontě raketoplán Columbia. Má označení STS-2, začala startem 12. listopadu 1981 a její délka byla 2 dny, 6 hodin a 13 minut. Zároveň to byl první let v historii, kdy se stejný stroj s lidskou posádkou vydal na orbitální dráhu podruhé. Pro zajímavost – úplně první kosmická výprava programu Space Shuttle (STS-1, 12.-14. dubna 1981) zabírá mezi nejkratšími lety třetí místo, protože byla jen o 7 minut delší než STS-2.

Když už padla zmínka o misi STS-51-L, ta má ještě jiné prvenství. Bohužel takové, které si nikdo nepřál. Patří mezi dvě nejhorší nehody v dějinách kosmonautiky. Během startu se uvolnila jedna z pomocných startovacích raket (Solid Rocket Booster – SRB) a způsobila výbuch raketoplánu. Výsledkem byla smrt celé sedmičlenné posádky. Stejně tragická byla mise STS-107, která probíhala od 16. ledna do 1. února 2003. Zde došlo během přistávacího manévru k rozpadu raketoplánu Columbia, což zapříčilo také smrt sedmi astronautů. Space Shuttle se tak zapsal do dějin černým písmem jako program, v průběhu kterého zahynulo nejvíce astronautů.

V následném grafu je zachycen počet vesmírných výprav v jednotlivých letech. Jak je z něj patrné, na začátku programu jejich počet rychle narůstal. Rekordu dosáhl roku 1985, kdy se jich uskutečnilo devět. Hned další rok však přišla havárie Challengeru a lety raketoplánů byly pozastaveny. Následovalo období delší než 2,5 roku, kdy probíhaly důkladné prověrky všech jejich prvků. Následně bylo na raketoplánech provedeno velké množství oprav a úprav, aby se podobná nehoda už nemohla opakovat. Teprve poté se mohl další stroj vznést k nebi. Zanedlouho se počty misí s malými výkyvy ustálily na rozmezí mezi pěti až osmi za rok. Pak ale přišel rok 2003 s ním havárie Columbie. Po ní byly raketoplány opět postaveny mimo službu a znovu se zjišťovalo, jak takové nehodě předejít. Toto období bylo opět dlouhé více než 2,5 roku. Poté program Space Shuttle pokračoval, ale počty letů již byly nižší a v létě roku 2011 byly definitivně ukončeny.

Nejdelší doba mezi dvěma starty byla od 28. ledna 1986, kdy havaroval Challenger do 29. září 1988, kdy se na misi STS-26 vydal raketoplán Discovery. Trvala 2 roky, 8 měsíců a 1 den. Pauza mezi začátkem tragického letu STS-107, při kterém došlo ke zničení Columbie a následující misí STS-114 raketoplánu Discovery měla délku 2 roky, 6 měsíců a 10 dní. Když pomineme lety, které skončily havárií, pak nejdelší doba mezi dvěma starty trvala 11 měsíců a 9 dní. Tento časový úsek od sebe dělí mise STS-114 a STS-121, obě uskutečněné raketoplánem Discovery. Naopak nejrychleji po sobě startovaly raketoplány Atlantis a Discovery v červnu a červenci 1995. Mezi jejich starty k misím STS-71 a STS-70 uplynulo jen 15 dní, 18 hodin, 9 minut a 36 sekund.

Pojďme se podívat na dobu, kterou strávily raketoplány na kosmických výpravách během jednotlivých let. Rekordní hodnoty dosáhly roku 1996, kdy se jejich celkový čas během sedmi letů vyšplhal na 88 dní, 14 hodin, 35 minut a 30 sekund. Na opačném konci pomyslného žebříčku (pokud pomineme roky 1987 a 2004, kdy raketoplány vůbec nevzlétly) je rok 1981, kdy se po sečtení dvou misí dostaneme k času 4 dny, 12 hodin, 34 minut a 5 sekund.

Na nejvzdálenější dráze pracoval raketoplán Discovery při misi STS-31. Ta proběhla ve dnech 24. až 29. dubna 1990 a Discovery se v nejvzdálenějším bodě pohyboval 615 km od Země. Hlavní náplní letu bylo vypuštění Hubbleova kosmického dalekohledu. Absolutně největší výšky nad zemským povrchem dosáhl stejný raketoplán při letu STS-82, který proběhl ve dnech 11. až 21. února 1997. Jednalo se o druhou servisní misi HST a maximální výška při ní krátkodobě překročila 620 km. Opačný rekord se vztahuje k misi STS-110, uskutečněné raketoplánem Atlantis ve dnech 8. až 19. dubna 2002. Při ní se raketoplán přibližoval k Mezinárodní vesmírné stanici po dráze, jejíž nejbližší bod ležel jen 155 km nad zemským povrchem.

Pro starty raketoplánů se v Kennedyho vesmírném středisku (Kennedy Space Center – KSC) používaly dvě rampy, vzdálené od sebe necelé tři kilometry. Obě se souhrnně nazývaly Startovací komplex 39 (Launch Complex 39), zkráceně LC-39. Jižní rampa měla označení LC-39A, severněji položená pak LC-39B. Prvních 24 kosmických misí začalo na rampě LC-39A, z LC-39B proběhl první start až 28. ledna 1986 a shodou okolností se jednalo o již zmíněný tragický let STS-51-L. Od té doby se obě rampy střídaly až do 10. prosince 2006. Tehdy naposledy zaburácely motory raketoplánu Discovery na LC-39B, když se vydával k letu STS-116. Posledních 18 startů se odehrálo na rampě LC-39A. Jaké je tedy celkové skóre? Z rampy LC-39A raketoplány vzlétly celkem k 82 výpravám, z LC-39A pak ke zbylým 53.

K přistávání raketoplánů byly za celou dobu programu použity tři lokality. Nejčastěji, celkem 78x, se přistávací manévr uskutečnil na letišti nazývaném Shuttle Landing Facility (SLF), což by se dalo volně přeložit jako přistávací zařízení pro raketoplány. To se nachází v areálu Kennedyho vesmírného střediska, asi 8 km od dvojice startovacích ramp. Na druhém místě se umístila Edwardsova letecká základna (Edwards Air Force Base, EAFB) v Kalifornii, kde raketoplány usedly dohromady 54x. Na poslední příčce se umístilo letiště Northrup Strip v Novém Mexiku. Tato přistávací plocha ležící v oblasti vojenské střelnice White Sands byla použita jen jednou. Bylo to 30. března 1982, když se raketoplán Columbia vracel z mise STS-3 a nemohl usednout na Edwardsově základně kvůli rozmočeným písčitým přistávacím dráhám.

V přiložené tabulce najdete podrobný rozpis s uvedením jednotlivých drah, setříděný podle počtu přistání.

Pro úplnost dodejme, že nešťastný poslední let raketoplánu Columbia (STS-107), měl skončit na Shuttle Landing Facility, konkrétně na dráze 33. Zajímavostí je, že toto letiště má jen jednu dráhu. Proč se tedy někdy označuje číslem 15 a jindy 33? Záleželo na směru, odkud se kosmický letoun blížil. Pokud přistával ze severozápadu, udávalo se číslo 15, jestliže z jihovýchodu, dostala dráha číslo 33.

Poměrně často se stalo, že byl oznámen přesný termín startu, běželo už odpočítávání a muselo být neplánovaně přerušeno. Důvody k tomu byly dvojího druhu. Buď se objevila nějaká závada, která se musela ještě před startem opravit, nebo start zmařila nepřízeň počasí. Jeho vývoj se sledoval nejen přímo v místě startu, ale i na záložních letištích, kde by v případě nouze raketoplán přistával. Pokud na nich nebyly vhodné podmínky k přistání, start se musel odložit. Ze 135 startů pouze 71x odstartoval raketoplán bez tohoto přerušení, což je necelých 53 %. Nejvíce odkladů musel „přetrpět“ raketoplán Columbia, než se mohl vydat na mise STS-61-C (12.-18. ledna 1986) a STS-73 (20. října – 5. listopadu 1995). V obou případech odstartoval až po šesti odkladech. Jen o jeden odklad méně provázel výpravy STS-127 (Endeavour, 15.-31. července 2009) a STS-133 (Discovery, 24. února – 9. března 2011). Zbylých 60 letů mělo před startem od jednoho do čtyř odkladů.

Poněkud problematické je dopátrat se, při kterém letu vynesl raketoplán nejtěžší náklad na oběžnou dráhu. Jestliže nás zajímá jen nejtěžší objekt, pak jím byla rentgenová observatoř Chandra, která vážila včetně dvoustupňového urychlovacího stupně IUS (Inertial Upper Stage) a dalšího příslušenství 22 753 kg. Na oběžnou dráhu ji vynesl raketoplán Columbia při misi STS-93, uskutečněné ve dnech 23. až 27. července 1999. Když budeme chtít vědět, kdy měl raketoplán na palubě nejtěžší celkové užitečné zatížení, pak se údaje podle různých zdrojů rozcházejí. Kromě zmíněné mise STS-93 se někdy udává let STS-41, při kterém byla hlavním nákladem sonda Ulysses, nebo výprava STS-51-L, která však skončila explozí po přibližně 73 sekundách letu. Uváděné hodnoty celkového nákladu kolísají většinou mezi 22 a 24 tunami. Můžeme se také pokusit zjistit, kdy měl startující raketoplán největší celkovou hmotnost. Zde je však nutné počítat s tím, že jednotlivé družicové stupně (orbitery) měly rozdílné hmotnosti a měnila se i hmotnost vnější nádrže (External Tank – ET). Podle dokumentu Space Shuttle Missions Summary (Shrnutí misí programu Space Shuttle) ze stránek Johnsonova vesmírného střediska (Johnson Space Center) byl rekordně těžký komplet s raketoplánem Challenger při nešťastné misi STS-51-L 28. ledna 1986. Jeho hmotnost včetně vnější nádrže a dvou pomocných startovacích raket dosáhla 2 054 216 kg. Naopak nejlehčí byl raketoplán Columbia při první misi (STS-1), kdy měl při startu 12. dubna 1981 hmotnost „jen“ 2 022 695 kg, tj. o více než 31,5 tuny méně.

Podle stejného dokumentu se můžeme podívat, jak těžký raketoplán přistával. Největší hmotnosti dosáhla Columbia 8. dubna 1997, když se vracela z výpravy STS-83. Vážila tehdy 106 785 kg. Na druhé straně řebříčku stojí raketoplán Atlantis, který měl 4. března 1990 při návratu z mise STS-36 hmotnost 84 912 kg. Rozdíl mezi těmito hodnotami je téměř 22 tun.

Jedna z unikátních vlastností raketoplánu spočívala v tom, že dokázal dopravovat z oběžné dráhy zpět na zemský povrch i těžké náklady. Teoreticky se mohlo jednat až o 14,5 tuny. V tomto ohledu mu nemůže dosud žádná jiná kosmická loď konkurovat. Několikrát posádka raketoplánu zachytila satelit, kroužící na oběžné dráze, uložila jej do nákladového prostoru a dopravila na Zemi. Jednalo se například o poškozené telekomunikační družice Westar 6 a Palapa 4 (Palapa B2), vrácené na Zemi během mise STS-51-A (Discovery, 8.-16. listopadu 1984) nebo vědeckou družici Eureca 1 (European Retrievable Carrier), kterou přivezl za zemský povrch raketoplán Endeavour při výpravě STS-57 (21. června – 1. července 1993). Největším „úlovkem“ však byla vědecká družice LDEF (Long Duration Exposure Facility), která vážila 9 707 kg. Ta byla zachycena raketoplánem Columbia 12. ledna 1990 při misi STS-32 (9.-21. ledna 1990) a v jeho nákladovém prostoru se vrátila na Zemi o devět dní později.

Několik výprav bylo věnováno opravám poškozených satelitů přímo na oběžné dráze, což v současnosti také není možné žádným kosmickým prostředkem realizovat. Jednalo se například o záchranu vědecké družice SMM (Solar Maximum Mission, též Solar Max), kterou provedla posádka raketoplánu Challenger při misi STS-41-C (6.-13. dubna 1984), opravu nefunkční komunikační družice Leasat 3 (Leased Satellite, též Syncom 4 F-3), provedenou během mise STS-51-I (Discovery, 27. srpna – 3. září 1985) nebo o misi STS-49 (Endeavour, 7.-16. května 1992), při které posádka opravila telekomunikační družici Intelsat 603 (International Telecommunications Satellite, též Intelsat 6 F-3). Samostatnou kapitolou pak bylo pět servisních misí, během kterých byly prováděny rozsáhlé opravy či vylepšování Hubbleova kosmického dalekohledu.

Během 135 kosmických výprav se na palubách raketoplánů vystřídalo 355 astronautů, 306 mužů a 49 žen. Pokud sečteme všechny jejich lety, dostaneme hodnotu 852 (včetně nedokončených misí). Při 110 misích raketoplán startoval i přistával (nebo měl přistát) se stejnou posádkou, v 25 případech došlo k její částečné výměně. Během 8 spojení s Mirem a 17 s ISS dopravil k delšímu pobytu na jejich palubách 33 astronauty (jednoho 2x), ze stanic na zemský povrch pak o jednoho více (opět jednoho 2x). Celkem tuto „neúplnou“ misi raketoplánu absolvovalo 38 astronautů. Často druhou z cest uskutečnili jiným raketoplánem nebo na palubě kosmické lodi Sojuz.

Pokud pomineme dvojí občanství, pak raketoplány létali zástupci 16 různých států. Samozřejmě nejvíce jich bylo z USA (293), na druhém místě byli Rusové (19) a třetí příčku zabrala Kanada (8). Více než jednoho astronauta měli ještě Francie, Japonsko, Německo (shodně 7) a Itálie (5). Prvním cizincem, kterého na oběžnou dráhu vynesl raketoplán, se stal německý občan Ulf Dietrich Merbold. Bylo to ve dnech 28. listopadu až 8. prosince 1983 během mise STS-9. Tu uskutečnil raketoplán Columbia a zajímavostí je, že Merbold byl prvním cizincem nejen v rámci programu Space Shuttle, ale vůbec prvním člověkem jiné než americké národnosti, který se vydal do kosmického prostoru nějakým americkým kosmickým dopravním prostředkem.

Nejmladším člověkem v raketoplánu se stal Sultán bin Salmán bin Abd al-Azíz Ál Saúd, který se účastnil mise STS-51-G (Discovery, 17.-24. června 1985). V té době mu chybělo několik dní do 29 narozenin. Naopak nejstarším astronautem se stal John Herschel Glenn mladší, první Američan, který se 20. února 1962 dostal na oběžnou dráhu Země. Když ve dnech 29. října až 7. listopadu 1998 vydal raketoplánem Discovery na let STS-95, bylo mu více než 77 let. Stal se tak nejstarším astronautem nejen v rámci programu Space Shuttle, ale také celosvětově. Zároveň se stal i držitelem dalšího těžko překonatelného rekordu. Jeho dva kosmické lety totiž od sebe dělí 36 let, 8 měsíců a 9 dní.

Nejvíce kosmických letů raketoplánem mají na kontě astronauté Franklin Ramón Chang Díaz a Jerry Lynn Ross. Oba vzlétli na oběžnou dráhu 7x. Dalších osm astronautů absolvovalo šest misí. Byly mezi nimi i dvě ženy – Shannon Matilda Lucidová a Susan Jane Helmsová. Kupodivu nikdo z nich nemá rekord v celkové době strávené na kosmických misích raketoplánů. Ten drží Kent Vernon Rominger, jenž během pěti výprav nastřádal dohromady čas 67 dní, 2 hodiny a 55 minut. Druhou příčku obsadil Franklin Ramón Chang Díaz a třetí James Donald Wetherbee. První ženou je Tamara Elisabeth Jerniganová, která je s pěti lety a celkovým časem 63 dny, 1 hodina a 25 minut na pátém místě. První desítka astronautů je shrnuta v následující tabulce.

V případě, že astronaut absolvoval raketoplánem pouze cestu k Miru nebo ISS a vracel se až s jinou výpravou, je do času započítána doba od startu do konečného uzavření průlezu mezi stanicí a raketoplánem před jeho odletem. Jestliže raketoplán použil jen k návratu na Zemi, počítá se čas mezi uzavřením průlezu a přistáním.

Jen jeden člověk vzlétl do kosmického prostoru 5 různými raketoplány programu Space Shuttle. Je jím Franklin Story Musgrave a podařilo se mu to během 6 letů, které uskutečnil mezi roky 1983 a 1996. Každým raketoplánem letěl 1x, pouze Challengerem 2x. Dalších 12 astronautů vzlétlo 4 různými raketoplány. Tři astronauté, kteří se účastnili nějaké kosmické mise raketoplánu, létali i na palubě zkušebního prototypu Enterprise. Byli to Charles Gordon Fullerton, Joe Henry Engle a Richard Harrison Truly. Shodou okolností všichni tři uskutečnili po dvou kosmických letech.

První ženou, která vzlétla na palubě raketoplánu a zároveň první americkou astronautkou vůbec, se stala Sally Kristen Rideová. Poprvé se na oběžnou dráhu dostala při misi STS-7, kterou uskutečnil raketoplán Challenger ve dnech 18. až 24. června 1983. První ženou ve funkci pilota byla Eileen Marie Collinsová, když řídila raketoplán Discovery při letu STS-63 (3.-11. února 1995). Stejná astronautka se také stala první velitelkou raketoplánu. Bylo to při misi STS-93, kterou uskutečnil raketoplán Columbia ve dnech 23. až 28. července 1999.

V rámci programu Space Shuttle proběhlo 61 kosmických misí, během kterých se uskutečnil alespoň jeden výstup do volného kosmického prostoru. Celkem jich bylo 162. Tyto „vesmírné procházky“ se obvykle označují zkratkou EVA, pocházející z anglických slov Extra-Vehicular Activity (činnost mimo loď). První takový výstup provedli Franklin Story Musgrave a Donald Herodes Peterson 7. dubna 1983 z Challengeru. Jednalo se o výpravu STS-6 a výstup trval 4 hodiny, 10 minut. Další prvenství se vztahuje k letu STS-41-B, který uskutečnil raketoplán Challenger. Při něm 7. února 1984 vystoupili astronauté Bruce McCandless II a Robert Lee Stewart poprvé do kosmického prostoru, aniž by byli nějakým způsobem spojeni s mateřskou lodí. Použili k tomu pilotovanou manévrovací jednotku, známou jako MMU (Manned Maneuvering Unit) a při prvním takovém výstupu se mimo raketoplán pohybovali 5 hodin, 55 minut.

Nejdelší výstup do volného kosmu vykonali James Shelton Voss a Susan Jane Helmsová 11. března 2001 během mise STS-102 (Discovery, 8. až 19. března 2001). Trval 8 hodin, 56 minut a byl nejdelší nejen v rámci programu Space Shuttle, ale i celkově, protože dosud nebyl překonán. S nejkratší vesmírnou procházkou z raketoplánu je to složitější. Několik zdrojů uvádí, že se uskutečnila 8. dubna 1984 při letu STS-41-C (Challenger, 6.-13. dubna 1984) a trvala buď 2 hodiny, 38 minut nebo 2 hodiny, 59 minut. Jinde se však můžeme dočíst, že byla výrazně delší. V tom případě by první místo zaujal výstup během mise STS-51-D (Discovery, 12.-19. dubna 1985). Ten uskutečnili Jeffrey Alan Hoffman a Stanley David Griggs 16. dubna 1985 a jeho délka byla 3 hodiny, 6 minut (někdy je udáváno o 4 minuty více). Nejvíce výstupů během jedné mise raketoplánu bylo 5 a uskutečnilo se při šesti letech: STS-61, STS-82, STS-109, STS-123, STS-125 a STS-127. Nejdelší celkovou dobu kosmických vycházek se podařilo nashromáždit při výpravě STS-125. Tu absolvoval raketoplán Atlantis ve dnech 11. až 24. května 2009 a jejím cílem byla poslední, pátá servisní mise Hubbleova kosmického dalekohledu. Zároveň to byla poslední cesta raketoplánu, která směřovala jinam, než k Mezinárodní kosmické stanici. Při tomto letu dal součet 5 výstupů celkový čas 1 den, 12 hodin a 56 minut.

Jak vyplývá z článku, za dobu aktivity programu Space Shuttle se podařilo realizovat řadu zajímavých misí. Některé z nich by jiným současným kosmickým prostředkem šly uskutečnit jen velmi obtížně nebo dokonce vůbec. Bohužel, vysoké náklady na provoz a údržbu raketoplánů spolu s jejich problematickou bezpečností nakonec vedly k ukončení programu. V budoucnu mají Američané v plánu k letům do kosmického prostoru opět používat klasické rakety. Je ale možné a dokonce pravděpodobné, že jednou se raketoplány vrátí v nějaké jiné, lepší a modernější podobě. To však teprve ukáže čas.

Vybrané zdroje:

• Space Shuttle Missions Sumary
• Kosmo.cz: STS > Minulé lety raketoplánu
• NASA: Shuttle Missions
• NASA: Shuttle Fleet Left Mark in Space, Hearts
• NASA’s Space Shuttle By the Numbers: 30 Years of a Spaceflight Icon
• The History of Shuttle Launch Delays
• Encyclopedia Astronautica
• Wikipedia: List of Space Shuttle missions