Letadlové nosiče raketoplánů podruhé – Hvězdárna v Rokycanech a Plzni

Toto je 4. článek z 28 ze série Program Space Shuttle

Jak už napovídá název článku, toto téma se zde již jednou probíralo. Stejnojmenný článek (samozřejmě bez posledního slova) jste si mohli přečíst v říjnu 2010. Zaměřil se zejména na technické parametry obou strojů a jejich historii. Tentokrát si povíme pár zajímavostí o samotných letech a přidáme informace o tom, jaký osud čeká letadlové nosiče po jejich odchodu „do důchodu“.

Letadlové nosiče raketoplánů (anglicky Shuttle Carrier Aircraft, zkráceně SCA) uskutečnily celkem více než sto misí s raketoplány na hřbetě. Pokud budeme počítat i všechna mezipřistání jako samostatné lety, dostaneme se téměř k číslu tři sta. Získat spolehlivý seznam všech těchto letů je docela problematická záležitost. Na internetu se sice dá nalézt několik tabulek, většinou však nejsou úplné, někdy si navzájem dokonce částečně odporují. Údaje, použité v tomto článku, byly získány kombinací několika zdrojů a poměrně složitým ověřováním. Vznikla tak tabulka, kterou si můžete prohlédnout zde.

Poprvé se letadlový nosič s raketoplánem setkal na Edwardsově letecké základně začátkem roku 1977, kdy byly oba jedinými stroji svého typu. Z budoucí letky raketoplánů byl v té době hotový pouze zkušební prototyp Enterprise a letadlový nosič byl také jen jeden. Jednalo se o letoun s označením N905NA, což byl původně klasický dopravní Boeing 747-100. Než však mohl přenášet raketoplány, prošel řadou speciálních úprav.

Poté, co technici usadili Enterprise na nosič a zkontrolovali, zda je vše v pořádku, mohly se začít provádět první zkoušky programu ALT (Approach and Landing Tests – Testy přiblížení a přistání). Jednalo se o tzv. taxi testy neboli zkoušky pojezdu. Uskutečnily se celkem tři, všechny 15. února 1977 a Boeing s raketoplánem během nich pouze jezdil po ranveji a postupně zrychloval. Při poslední jízdě dosáhl nejvyšší rychlosti 253 km/h.

Protože zkoušky dopadly dobře, mohlo o tři dny později dojít k další významné události. V pátek 18. února 1977 se raketoplán Enterprise na hřbetě svého nosiče poprvé vydal do oblak. Společný let trval 2 hodiny 5 minut, maximální dosažená nadmořská výška byla 4 880 metrů a rychlost 460 km/h. Raketoplán byl zatím prázdný, prověřovaly se jeho systémy a chování během letu. Během následujících dní se uskutečnily ještě čtyři další podobné lety. Teprve po jejich důkladném vyhodnocení se přistoupilo k další fázi – letům, při kterých byla na palubě Enterprise posádka. Pro program ALT byly sestaveny dvě, každá měla pouhé dva členy. Jednu tvořili Fred Wallace Haise mladší a Charles Gordon Fullerton, druhou Joseph Henry Engle a Richard Harrison Truly. První let, kdy měl raketoplán na palubě posádku, proběhl 18. června 1977, později se uskutečnily dva další.

Hlavním úkolem programu ALT bylo zjistit, zda je raketoplán vůbec schopen samostatného letu a přistání. Brzy proto přišel na řadu poslední krok – oddělení raketoplánu Enterprise od nosiče za letu a jeho samostatné přistání. Poprvé se tato akce uskutečnila 12. srpna 1977. Letadlový nosič vystoupal do výšky 7 346 metrů a raketoplán se od něj odpoutal v 8:48 místního času při rychlosti 499 km/h. Doplachtil nad Edwardsovu leteckou základnu, kde přistál po 5 minutách a 21 sekundách na dráze č. 17. V září a říjnu téhož roku se odehrály ještě čtyři takové lety. Prototyp Enterprise se díky tomu stal jediným raketoplánem, který si vyzkoušel „start“ z jiného letounu. V listopadu 1977 proběhly čtyři transportní zkoušky a v březnu následujícího roku nosič dopravil Enterprise k dalším testům do Marshalova střediska kosmických letů (Marshall Space Flight Center, MSFC) v městě Huntsville, stát Alabama.

Téměř přesně po roce na scénu vstoupil druhý vyrobený raketoplán – Columbia. Stroj, jemuž bylo dopřáno jako prvnímu raketoplánu v historii dosáhnout oběžné dráhy Země. První let na letadlovém nosiči uskutečnil 9. března 1979 a jednalo se pouze o zkoušku, jak se bude při této operaci chovat. Protože se při ní objevily značné problémy s dlaždicemi tepelné ochrany, které z něj odpadávaly, musel do opravy. V následujících dnech více než stovka pracovníků demontovala vadné dlaždice a znova je připevňovala. Až 20. března ráno mohla Columbia uskutečnit další zkušební let. Ten již proběhl bez závad a ještě ten samý den odpoledne se nosič s raketoplánem vydal do KSC, kam dorazil o čtyři dny později. V dubnu přilétl do KSC i raketoplán Enterprise, aby v některých případech „zaskočil“ za Columbii. Ta totiž nebyla zcela hotová a probíhaly na ní některé dokončovací práce. Další stěhování proběhlo v srpnu 1979, kdy technici opět naložili Enterprise na nosič a oba stroje se společně vydaly na Edwardsovu leteckou základnu.

Protože let raketoplánu do kosmu se kvůli různým problémům neustále posouval, po zbytek roku 1979 ani následující rok se žádný jeho letecký přesun neuskutečnil.

První výprava raketoplánu do vesmíru proběhla ve dnech 12. až 14. dubna 1981 a skončila přistáním na Edwardsově letecké základně. Nyní konečně mohl letadlový nosič vykonat práci, na kterou byl primárně určen – dopravit Columbii z místa přistání zpět do Kennedyho vesmírného střediska, odkud se mohla znova vydat do vesmíru. První tento transport proběhl ve dnech 27. a 28. dubna 1981. Stejnou cestou putovala Columbia i po druhé vesmírné misi v listopadu 1981.

Unikátní byla třetí výprava Columbie na oběžnou dráhu, uskutečněná v březnu 1982. Tehdy poprvé a zároveň naposledy přistál raketoplán na záložním letišti Northrup Strip v oblasti vojenské střelnice White Sands. NASA musela do této lokality urychleně nechat přepravit velké množství techniky, zajišťující servis Columbie po přistání. Jednou z těchto věcí bylo speciální spojovací zařízení nazvané Orbiter Lifting Frame (OLF). Jednalo se o konstrukci, která sloužila k montáži raketoplánu na letadlový nosič. Na EAFB a v KSC byly podobné konstrukce, nazývané Mate-Demate Device (MDD). Ve White Sands však nic podobného nebylo a právě pro takové případy bylo určeno zařízení OLF, které bylo vlastně skládací obdobou MDD. Největším rozdílem bylo to, že se dalo rozebrat a pomocí dvou nákladních letadel Lockheed C-5 Galaxy přepravit na libovolné místo. Montáž OLF se podařila a s jeho pomocí se raketoplán usadil na horní část letadlového nosiče, takže 6. dubna 1982 se mohly oba letouny vydat na cestu. Ještě ten samý den v pořádku dosedly na letišti v KSC.

Od té doby letadlový nosič pravidelně převážel Columbii, později i další raketoplány, po jejich návratu z kosmu zpět do KSC. Cestou vždy uskutečnil jedno až tři mezipřistání. Nemá smysl vypisovat všechny lety, zaměříme se jen na ty, které byly něčím neobvyklé. Například roku 1982 se flotila amerických raketoplánů rozrostla o další přírůstek, nesoucí jméno Challenger. Doručení stroje z EAFB do KSC proběhlo ve dnech 4. a 5. července 1982 jak jinak, než na hřbetě letadlového nosiče.

Nejdelší výlet uskutečnil letadlový nosič s raketoplánem Enterprise na jaře 1983. Byl rekordní, co se týče celkové délky trvání, počtu mezipřistání i uletěné vzdálenosti. Nebudeme-li počítat kosmický prostor, byl to navíc jediný let raketoplánu mimo území USA. Američané tehdy chtěli ukázat Enterprise na Pařížském aerosalonu (Salon International de l’Aéronautique et de l’Espace), což je jedna z největších mezinárodních leteckých přehlídek. Výprava začala na Edwardsově letecké základně 16. května 1983 a zpět na stejné místo se nosič s Enterprise vrátil až 13. června. Celá akce tak trvala bezmála měsíc, přesněji 28 dní. Let do Paříže a zpět byl pochopitelně rozdělen na více kratších úseků, mimo jiné kvůli doplňování paliva. Dvojice letounů uskutečnila celkem 21 zastávek, během kterých kromě Francie navštívila například Kanadu, Island, Anglii či tehdejší Západní Německo.

Ve stejný rok byl dokončen další raketoplán – Discovery – a letadlový nosič jej ve dnech 6. až 9. listopadu 1983 doručil z EAFB do KSC. Nedlouho poté, 26. až 27. ledna 1984, dopravil letadlový nosič Columbii do Palmdale v Kalifornii, kde sídlil výrobce orbiteru, firma Rockwell International. Raketoplán zde v následujících měsících prošel velkým množstvím úprav. Ještě před tím, než byl opět schopen se vydat na oběžnou dráhu, čekal letadlový nosič další speciální let. V New Orleans se konala Světová výstava (1984 Louisiana World Exposition), a jedním z exponátů se stal prototyp raketoplánu Enterprise. Letadlový nosič se s ním vydal na cestu 22. března 1984 a po několika zastávkách přistál 29. března v městě Mobile. Zde se raketoplán oddělil a po naložení na nákladní člun odplul do New Orleans, kde pobyl až do listopadu. Letadlový nosič mezitím nezahálel, ale odnesl raketoplány Challenger a Discovery po ukončení jejich kosmických výprav z Edwardsovy letecké základny do Kennedyho vesmírného střediska. Teprve poté se vrátil na letiště v Mobile a raketoplán Enterprise, jenž mezitím připlul zpět z New Orleansu, dopravil na Vandenbergovu leteckou základnu (Vandenberg Air Force Base, VAFB). Zde na Enterprise čekala řada testů, protože podle tehdejších plánů se měla VAFB stát druhým místem, odkud se budou tyto stroje vydávat na své vesmírné mise. Nakonec však z toho sešlo a všechny starty raketoplánů se uskutečnily z KSC.

Dalším členem rodiny raketoplánů se stal Atlantis, jehož první letecký transport se uskutečnil 12. a 13. dubna 1985 z EAFB do KSC. Koncem května opustil raketoplán Enterprise VAFB a na nosiči se vrátil na EAFB. Nedlouho poté v mateřské firmě Rockwell International dokončili rozsáhlé úpravy Columbie, a tak měl letadlový nosič další úkol. Přeletěl do Palmdale, kde mu naložili tento raketoplán na záda a 14. července 1985 jej přenesl do KSC.

Další dva zajímavé přesuny se týkaly Enterprise. Tento nejstarší exemplář raketoplánu se nejprve na zádech letadlového nosiče 20. září 1985 přesunul do Kennedyho vesmírného střediska. Zde zůstal necelé dva měsíce a poté jej čekal poslední transport na velmi dlouhou dobu. Vykonal jej 18. listopadu 1985 a cílem bylo Národní muzeum letectví a kosmonautiky (National Air and Space Museum, NASM) ve Washingtonu. Vedení NASA totiž rozhodlo, že tento stroj již nebude potřebovat, a předalo jej proto do muzea. Zde prošel nezbytnými restauračními pracemi a později byl vystaven v nově postaveném Udvar-Hazyho středisku (Steven F. Udvar-Hazy Center).

Roku 1988 zakoupila NASA druhý Boeing 747, který nechala přestavět na letadlový nosič raketoplánů. Jednalo se o variantu 100SR, původně určenou pro vnitrostátní dopravu mezi velkými městy, což naznačovala i písmena SR. Ta jsou zkratkou slov Short Range, česky krátký dosah. Letoun musel prodělat řadu úprav a teprve poté, v listopadu 1990, byl předán NASA. Létal s označením N911NA. Prvním úkolem „devětsetjedenáctky“ byl převoz nejnovějšího a zároveň posledního vyrobeného raketoplánu Endeavour z výrobního závodu v Palmdale do KCS, který proběhl 3. až 7. května 1991.

Jak raketoplány stárly, musely čas od času projít procesem nazývaným v angličtině Orbiter Maintenance Down Period (OMDP), což byla vlastně generální oprava. Columbia a Discovery absolvovaly OMDP 3x, Atlantis a Endeavour 2x. Tři opravy proběhly přímo v Kennedyho vesmírném středisku, k ostatním se musely raketoplány dopravit do výrobního závodu v Palmdale. První letecký transport za účelem OMDP uskutečnil letadlový nosič N911NA s Columbií na hřbetu 10. až 13. srpna 1991. Celkově se kvůli OMDP uskutečnilo 14 letů z KSC do Palmdale a v opačném směru. Poslední z nich proběhl od 1. do 5. března 2001, uskutečnil jej nosič N905NA a shodou okolností se opět týkal Columbie.

Ještě před tím se ale odehrál nejdramatičtější let letadlového nosiče s raketoplánem. Začal nedlouho poté, co raketoplán Atlantis 31. března 1996 přistál na Edwardsově letecké základně po vesmírné misi STS-76. Několik dalších dní probíhaly přípravné práce, aby mohl odletět na zádech nosiče N905NA do KSC. Vše bylo hotovo 6. dubna a oba spojené stroje se vydaly na cestu. Asi po pěti minutách letu začaly pilotům přístroje ukazovat požár na motoru číslo 3 (pravý vnitřní motor). Museli jej odstavit a zastříkat hasící pěnou. Poté se vrátili zpět na EAFB a provedli úspěšné nouzové přistání. Motor byl po prohlídce vyměněn za jiný a 11. dubna se letadlový nosič s raketoplánem odlepil od země podruhé. Tentokrát již šlo vše dobře a druhý den bezpečně dorazil do Kennedyho vesmírného střediska.

Letadlový nosič N911NA absolvoval poslední let s raketoplánem ve dnech 20. a 21. září 2009. Zároveň se jednalo o úplně poslední přelet z EAFB do KSC. Na hřbetě měl raketoplán Discovery, který se právě vrátil z mise STS-128. Následujících sedm kosmických výprav přistálo na letišti přímo v KSC, takže u nich žádný letecký transport nebyl zapotřebí.

Program Space Shuttle skončil letem STS-135, který vykonal raketoplán Atlantis 8. až 21. července 2011. Už dříve vedení NASA rozhodlo, že velké množství artefaktů, souvisejících s tímto programem, poskytne vybraným institucím a týkalo se to i raketoplánů Discovery a Endeavour. Rozběhla se proto řada akcí, které byly popsány v článcích Velké stěhování, Endeavour v ulicích velkoměsta a Smolný rok pro raketoplán Enterprise. Během těchto přesunů se uskutečnily poslední tři lety letadlového nosiče N905NA s raketoplánem na zádech.

První z nich se odehrál 17. dubna 2012 a týkal se raketoplánu Discovery. Nosič jej odnesl z KSC na Dullesovo mezinárodní letiště (Dulles International Airport) u Washingtonu, v jehož těsné blízkosti se nachází Udvar-Hazyho středisko. Vzpomínáte, kde už jste o něm slyšeli? Ano, v něm skončil prototyp raketoplánu Enterprise. Nyní musel své místo v expozici opustit, protože jej nahradil jeho mladší kolega. Nejprve se ale oba stroje zúčastnily slavnostního obřadu, během kterého byly vystaveny tak blízko sebe, že se téměř dotýkaly svými předními částmi. Po tomto „střídání stráží“ čekal Enterprise letecký přesun, který proběhl 27. dubna a skončil na letišti Johna F. Kennedyho v New Yorku. Odtud se raketoplán po souši a vodní hladině dostal až ke svému novému domovu, kterým se stalo Námořní, letecké a kosmické muzeum Intrepid (Intrepid Sea, Air & Space Museum), umístěné na palubě letadlové lodě. Zajímavostí je, že mezi tímto a předchozím leteckým transportem Enterprise uplynulo více než 26 let.

Definitivně poslední let raketoplánu na hřbetě nosiče se odehrál ve dnech 19. až 21. září 2012. Začal v Kennedyho vesmírném středisku a skončil na mezinárodním letišti Los Angeles. Přepravovaným raketoplánem byl Endeavour, který se stěhoval do Kalifornského vědeckého střediska (California Science Center). Z letiště do něj putoval za velkého zájmu veřejnosti přímo ulicemi Los Angeles.

Po jakých trasách létaly letadlové nosiče s raketoplány nejčastěji? Celkem očekávaně se na prvním místě umístily přelety z Edwardsovy letecké základny do Kennedyho vesmírného střediska, kterých se uskutečnilo dohromady šedesát. V 54 případech se jednalo o přepravu raketoplánu po ukončení jeho kosmické mise. Druhou příčku obsadily lety, které začínaly i končily na EAFB. Těch bylo dvacet, z toho sedmnáct uskutečnil prototyp Enterprise během programu ALT. Osm přeletů proběhlo z Palmdale do KSC, o jeden méně jich bylo v opačném směru. Rozdíl způsobil raketoplán Endeavour, který byl po svém dokončení letecky přepraven do KSC nikoli z EAFB jako jeho starší „sourozenci“, ale přímo z Palmdale. Všechny další trasy absolvovaly raketoplány na nosičích jen jednou či dvakrát.

Celkové počty letů podle jednotlivých raketoplánů a letadlových nosičů

Raketoplán	Letadlový nosič		CELKEM
Raketoplán	N905NA	N911NA	CELKEM
Enterprise	62	0	62
Columbia	60	7	67
Challenger	20	0	20
Discovery	38	14	52
Atlantis	35	22	57
Endeavour	12	24	36
CELKEM	227	67	294

Podle dřívějších předpokladů měly oba letadlové nosiče skončit na Edwardsově letecké základně, kde by sloužily jako zdroj náhradních dílů pro experiment SOFIA. Pod touto zkratkou se ukrývá Stratosférická observatoř pro infračervenou astronomii (Stratospheric Observatory for Infrared Astronomy), což je speciálně upravený Boeing 747SP, na jehož palubě je namontován infračervený dalekohled o průměru 2,7 metru.

Nakonec ale minimálně staršímu letadlovému nosiči (N905NA) se podařilo tomuto smutnému osudu uniknout. Získalo jej Vesmírné středisko Houston (Space Center Houston), které jej plánuje od února 2015 vystavovat jako exponát ve svém návštěvnickém centru. Letoun proto přiletěl na letiště Ellington, kde byl částečně rozebrán. Jeho další cesta totiž vedla po zemi a ulicemi Houstonu by v celku neprojel. Po pečlivé přípravě se části letadlového nosiče, naložené na čtyři samohybné přívěsy a tři tahače s návěsy, daly do pohybu 28. dubna 2014. Konvoj měl celkovou délku přes 300 metrů a jel průměrně rychlostí 4,8 km za hodinu. Pohyboval se hlavně během nocí a do cíle, vzdáleného 12,9 km, dorazil 30. dubna. V následujícím období technici letoun opět smontovali do původní podoby.

Letadlový nosič ale nebude stát v návštěvnickém centru osamocený. Vzpomínáte si na maketu raketoplánu Explorer (Průzkumník), která byla vystavená v Návštěvnickém centru Kennedyho vesmírného střediska? Ta se během „velkého stěhování“ přemístila také do Houstonu a prošla zde důkladnou renovací. Byly opraveny poškozené části a její vzhled byl upraven, aby více odpovídal skutečnému raketoplánu. V červenci 2013 byla vyhlášena soutěž o nové jméno makety, do které přišlo více než 10 000 odpovědí. Nakonec z nich byl vybrán návrh, se kterým jako první přišel Timothy Judd a 5. října 2013 byla slavnostně pokřtěna názvem Independence (Nezávislost).

Ve čtvrtek 14. srpna 2014 se oba stroje setkaly během další slavnosti. Independence přijela do blízkosti letadlového nosiče na nízkém podvalníku, ze kterého ji zvedl mohutný jeřáb o výšce 74 metrů a opatrně ji usadil na vrchol Boeingu. Celá akce, během které musel jeřáb přesně manipulovat s nákladem o hmotnosti přes 72,5 tuny, trvala asi půl hodiny. Spojením obou strojů byl učiněn další krok k dokončení nové expozice. Z boku má být ještě postavena konstrukce, díky níž si návštěvníci budou moci prohlédnout letoun i maketu raketoplánu nejen zvenku, ale dostanou se i do jejich vnitřních prostor.

A co druhý exemplář letadlového nosiče, N911NA? Ten byl nějakou dobu umístěn na letišti v Palmdale, nejprve v zázemí, skryt před očima veřejnosti. To se změnilo 12. září 2014, kdy absolvoval krátký, jen 1,2 km dlouhý přesun. Díky němu se stal součástí výstavy letadel pod širým nebem nazvané Joe Davies Heritage Airpark. Ta zahrnuje více než dvě desítky letounů a dalších artefaktů, spojených s letectvím. Letadlový nosič zaujal místo na západní straně výstavy, po boku strategického bombardéru Boeing B-52D „Stratofortress“ (Stratosférická pevnost). Letoun je možné si prohlédnout jen zvenku, ale do budoucna se uvažuje i o zpřístupnění vnitřních prostor. Stále však zůstává ve vlastnictví NASA a na výstavu je pouze zapůjčen. Proto jeho budoucí osud není úplně jistý. Doufejme, že zůstane zachován jako exponát a bude návštěvníkům připomínat jednu ze zajímavostí programu Space Shuttle.

Vybrané zdroje:

Navigace v sérii<< Rekordy a zajímavosti programu Space ShuttleMotory, kam se podíváte >>