Pokud pomineme počáteční studie a modely, byl prvním známým americkým raketoplánem, který nesl rysy a rozměry skutečného stroje, Enterprise. Ten však sloužil pouze pro ověřovací aerodynamické testy v zemské atmosféře a do kosmu se nikdy nedostal. První do vesmíru odstartovala Columbia (start 12. 4. 1981).
Po ní se do vesmíru postupně vypravily i další raketoplány: Challenger, Discovery a Atlantis. Po explozi Challengeru (28. 1. 1986) byla později letka doplněna ještě o jeden stroj, raketoplán Endeavour. Takže v americkém programu se vystřídalo celkem pět strojů schopných dosáhnout orbitální dráhy a jeden stroj určený pro zkoušky v zemské atmosféře.
[box style=“rounded“ border=“full“]Více o amerických raketeplánech se můžete dozvědět v seriáluZajímavosti o progamu Space Shuttle[/box]
Začněme od Buranu, který se jako jediný do vesmíru skutečně dostal. Jeho celé označení bylo 1.01 OK- 1K1 Buran. Jak již bylo napsáno, stroj odstartoval na orbitální dráhu z kosmodromu Bajkonur, nacházejícím se v Kazachstánu, v bezpilotním režimu. V té době totiž ještě nebyly na palubě stroje nainstalovány systémy pro podporu života. Po téměř bezchybném letu v pořádku zase přistál. Pokud pomineme jeho představení na kosmickém aerosalonu v Paříži, tak bohužel skončil neslavně. Pod nánosy sněhu a poryvy větru se na něj zřítila střecha haly, ve které byl uskladněn, a tím došlo k jeho totálnímu zničení.
Jak to bylo na sovětské straně? I v bývalém SSSR se několik konstrukčních kanceláří zabývalo různými studiemi raketoplánů. První návrhy kosmického plavidla tohoto typu pochází dokonce již z roku 1957. Postupně bylo postaveno několik exemplářů, z nichž některé byly podrobeny i letovým zkouškám. Jedna z letových zkoušek se např. uskutečnila již v roce 1963. Jednotlivé studie se však značně lišily od později vypuštěného sovětského raketoplánu Buran. Jejich tvarové řešení, rozměry i možný způsob vypuštění a letu byly jiné než u Buranu. Některé exempláře byly pouhými atrapami, které sloužily pro nejrůznější účely. Ověřovaly se na nich materiály, prováděly aerodynamické zkoušky, testovaly se v podzvukovém i nadzvukovém režimu letu apod. Většina těchto strojů na veřejnosti příliš známa není. To platí i o budované letce sovětských raketoplánů, z nichž je známý pouze Buran. O dalších stavěných strojích se toho moc neví.
Druhý Sověty připravovaný raketoplán byl již ve stádiu značné rozpracovanosti. Dá se dokonce tvrdit, že byl prakticky před dokončením, neboť byl dohotoven asi z 95 procent. Nesl označení 1.02 OK- 2K1. Jeho název měl pravděpodobně být Птичка (Ptichka – Ptáček). K úplnému dokončení bylo zapotřebí dodat a namontovat několik elektronických systémů. Jeho start byl plánován na rok 1991. I tento stroj měl svůj první let uskutečnit v bezpilotním režimu, neboť systém pro podporu životních funkcí měl být dodán později, až v roce 1993. U těchto dvou prvních strojů se počítalo po jejich dokončení s několika starty a lety po orbitě v bezpilotním režimu. Startovat měly od roku 1991 do roku 1993. Lety raketoplánů měly být postupně prodlužovány tak, aby se ověřila možnost delšího pobytu stroje na oběžné dráze. Měla také narůstat složitost letu. V programu byla naplánována řada různých testů, které měly ověřit činnost různých složitějších mechanických systémů jako je např. spojovací uzel, pomocí něhož se měl orbitální letoun připojit k ruské vesmírné stanici Mir, důkladné zkoušky otevírání a zavírání dveří nákladového prostoru raketoplánu, testy připravovaného mechanického manipulátoru a další.
Trojice dalších připravovaných strojů už měla představovat dokonalejší generaci raketoplánů, neboť se u nich počítalo s pilotovanými lety. Takže kromě systémů pro podporu života měly být vybaveny i bezpečnostními prvky jako jsou katapultovací sedačky a také lepším vybavením letové paluby.
Další trojice připravovaných raketoplánů pravděpodobně neměla žádné další pojmenování. Některé zdroje uvádí názvy Bajkal a Tajfun, ale ty nejsou ověřeny. Třetí stroj nesl označení 2.01 OK- 1K2. Plánovaný start byl připravován až na rok 1995. Poprvé se mělo jednat o pilotovaný let. Proto měl raketoplán nést vybavení pro podporu života. V době, kdy se rušil program stavby sovětských raketoplánů, byl dokončen asi ze 40 procent. Čtvrtý z rozestavěných sovětských raketoplánů nesl označení 2.02 OK- 2K2. V době ukončení programu byl rozpracován asi z pouhých dvaceti procent.
Poslední z připravované letky raketoplánů nesl označení 2.03 OK- 3K2. V době, kdy byl program oficiálně ukončen, byla jeho stavba teprve v počátečním stádiu. Takže je jasné, že ani tento stroj nemohl být nikdy dokončen.
Z uvedeného vyplývá, že podobně jako americký, byl i sovětský program poměrně rozsáhlý a ambiciózní. A to se projevilo i u jeho finanční náročnosti. Odhaduje se, že náklady na tento kosmický program dosáhly závratné částky okolo 14,5 až 20 miliard rublů. A to bylo moc i na tak velkou zemi jako byl ekonomicky, politicky i vojensky slábnoucí Sovětský svaz a později Rusko. K dalšímu letu sovětského raketoplánu proto nedošlo. Financování stavby dalších stojů bylo nejprve postupně omezováno a později zcela zastaveno. Tím byl tento zajímavý program zastaven a prakticky ukončen.
