Hvězdárna a planetárium Plzeň připravila i v letošním roce na období letních prázdnin již tradiční pozorovací akci Letní astronomické praktikum, neboli Expedici, která navazuje na celoroční činnost astronomických kroužků. Praktikum začalo v pondělí 29. července 2013 v 17:00 a konec je stanoven na neděli 11. srpna v dopoledních hodinách. Místem je opět osvědčený sportovní fotbalový areál v Bažantnici u obce Hvozd (okres Plzeň – sever). Letní pozorovací praktikum je určeno zejména pro začínající mladé zájemce o astronomii a pro pozorovatele, kteří se podílejí na pozorovacích výsledcích během celého roku.
I letos, stejně jako minulé roky, se pokusíme průběžně informovat o tom, co se na Expedici děje. Každý den by mělo vycházet online zpravodajství z této akce ve formě deníku, kde bude popisována jak činnost přes den, tak i noční pozorování.
Den 1, pondělí 29. července 2013
Někdy po šesté hodině Lumír Honzík, vedoucí celého praktika, svolal nástup, kde se shromáždili všichni přítomní. Tam pak akci oficiálně zahájil, všechny přivítal a seznámil je s tím, jak budou následující dny probíhat. Protože se v tomto roce objevilo zase několik úplně nových účastníků, probíral organizační náležitosti poměrně podrobně. Také vzhledem k počasí rozhodl, že na večeři do hospody ve Hvozdu se nepůjde pěšky, ale k přesunu se využijí vozidla. Během proslovu přijela další účastnice s manželem a přidala se k ostatním. Tato dvojice měla smůlu, že stále pršelo a nevypadalo to, že mělo v dohledné době přestat. Proto se po skončení nástupu vydala stavět stan i v poměrně silném dešti. Příliš jim nepomohl ani deštník, který měli s sebou. Přeci jen ke stavbě jsou zapotřebí obě ruce a na deštník se tak už volné končetiny nedostávalo. Protože se jim stavba protáhla, zůstali v táboře i jako hlídači v době, kdy ostatní odjeli na večeři.I když několik dní před Expedicí panovaly extrémně vysoké teploty a velmi suché počasí, právě na první expediční den předpověděli meteorologové silné bouřky, vítr a dokonce varovali před možným krupobitím. Naštěstí ještě v odpoledních hodinách, kdy se na hřiště začali sjíždět účastníci, bylo pouze zataženo, ale nepršelo. Díky tomu se téměř všem podařilo úspěšně postavit stany. Jediným problémem bylo, ostatně jako vždy, zatlučení stanových kolíků. Terén má v místě stanového tábora takové vlastnosti, že se obvykle podaří zatlouct jen několik málo centimetrů, než se narazí na něco tvrdého. Při pokusu pokračovat hlouběji se spíše povede kolíky ohnout, než dosáhnout kýženého cíle. Při dokončování posledních stanů začalo poprchávat, což se však postupně změnilo ve slabý a pak silný déšť s větrem. Všichni se proto uchýlili pod střechu a vyčkávali, jak se situace vyvine. Bylo vidět i několik blesků a občas vítr stany zacloumal, ale nebylo to nic extrémního.
Když se expedičníci navečeřeli a vyšli před hospodu, s údivem zjistili, že déšť ustal a dokonce se oblačnost začala mírně protrhávat. Poté, co se v trojici aut vrátili do tábora, mohli si prohlédnout na obzoru části duhy. Deštivé počasí asi nejvíce vyhovovalo malým žabkám, které poskakovaly v areálu hřiště a staly se námětem několika fotografií. Všude jich skákalo tolik, že byl problém některou nezašlápnout. Když jsme šli spát, tak se dokonce na chvilku vyjasnilo, ale jen ti nejodvážnější šli spát na louku. K ránu je ale stejně déšť zahnal pod střechu.
Václav Kalaš, foto Jiří Polák
Den 2, úterý 30. července 2013
Dopoledne se obloha téměř vyčistila a tak již krátce po snídani bylo možné pozorovat malými dalekohledy Měsíc v poslední čtvrti a také sluneční fotosféru. Její zákres stihlo několik zkušenějších expedičníků i pár nováčků. Pokud bude počasí přát, bude vývoj sluneční aktivity zaznamenán kresbami každý den Expedice.Nastalo první ráno v táboře a paprsky mladého slunce dopadly na obrovský počet astronomů. Byly jich stovky a tisíce. Téměř dvacítka z nich byli lidé a ti ostatní… To byly mladé žáby, které se po večerní bouřce vydaly na cestu do nových domovin, a náš tábor se jim zákeřně postavil do cesty. A tak žáby, jež v Nerudových Písních kosmických vzhlížely vzhůru na hvězdnou oblohu, donutily nás sklopit pohledy pod své nohy a dávat pozor, aby neskončily neslavně.
Prvním obědem Expedice byly flíčky s kompotem. Cesta z oběda proběhla naprosto v klidu a v pohodě, ale byla korunována ukázkovým slejvákem, jenž se přehnal nad táborem asi minutu po posledních loudalech. Občasné, ale intenzivní přeháňky pak častovaly tábor i celé okolí během odpoledne ještě několikrát. Postaraly se při tom o dokonání díla, jež začala bouřka předchozího večera. Konečně po mnoha dnech spalujícího vedra prolily dostatečně půdu a krajina se nádherně zazelenala. Ač to znemožnilo pozorování a kreslení Slunce, byl alespoň čas na přípravu denních aktivit na příští dny. Absence montáží od velkých dalekohledů, které zatím nebyla příležitost postavit, umožnila i natažení stuhy na volejbalovém hřišti, jež sloužila jako improvizovaná síť. To se zprvu změnilo v badmintonový kurt, ale kvůli nárazům větru se nakonec sportovní aktivity přesunuly k volejbalu, jelikož je na vítr přeci jen méně náchylný. Přeháňky, které přecházely celé odpoledne, se staly též zajímavým fotografickým cílem. Podařilo se vytvořit několik časosběrných záznamů s výrazným pohybem a vývojem oblačnosti.
Po sladké večeři, jíž byly buchtičky se šodó a meloun, se začalo rozhodovat, zda tábor přejde do pozorovací pohotovosti, či ne. Vše samozřejmě záviselo na vývoji oblačnosti, která se ne a ne rozhodnout. Nakonec se situace vytmavila okolo 23. hodiny, kdy se obloha zcela zatáhla, a družicové snímky potvrdily, že k vyjasnění již určitě nedojde. O něco později celý tábor ulehl ke spánku a tím skončil první celý den Expedice 2013.
Ondřej Trnka, foto Michal Hron, Ondřej Trnka
Den 3, středa 31. července 2013
Dopoledne se uskutečnila přednáška o pozorování Slunce, tedy alespoň její první část. Dopoledne ale nebylo, kvůli oblačnosti, možné Slunce soustavně pozorovat. Po obědě se ale již oblačnost protrhala natolik, že bylo možné Slunce i zakreslit. Kromě toho žil tábor sportem, hrál se fotbal, střílelo se ze vzduchovky… Také se uskutečnil nákup potravin.První dny Expedice pozorování příliš nepřály. Deště a mraků však postupně ubývalo a naděje byla každou noc větší. Spánku se všem dostalo požehnaně a vstávání nedělalo problém.
Z večeře jsme se vraceli již pod jasnou oblohou a pozorovací pohotovost byla nastavena na nejvyšší stupeň. Někteří se po večeři ještě vydali do rybníka a pod téměř jasnou oblohou jsme strávili první pozorovací noc letošní Expedice. Postaveny byly skupiny astronomické prohlídky oblohy a jedna skupina se věnovala pozorování meteorů. Většina účastníků ukončila pozorovací noc kolem třetí hodiny ranní, kdy svit vycházejícího Měsíce začal komplikovat pozorování.
Článek i foto Michal Hron
Den 4, čtvrtek 1. srpna 2013
Meteoráři mohli spokojeně konstatovat, že ačkoli jejich skupina čítala jen čtyři členy a z toho jeden vždy plnil roli zapisovatele, získali poměrně značné množství dat. Bylo to trochu nečekané, protože do maxima Perseid zbývalo ještě téměř čtrnáct dní. Navíc bylo zaznamenáno větší množství jasných meteorů. Po půl dvanácté, poté, co se z obědu vrátila služba, vydali se na něj i ostatní. V jídelně zemědělského družstva dostali moravského vrabce se zelím a bramborovým knedlíkem. Cestou z jídelny se někteří zastavili v blízkém obchodě, aby doplnili zásoby, nebo se ochladili nanukem a pak pokračovali zpět do tábora.Po první pozorovací noci se tábor probudil do jasného a teplého rána. Slunce zářilo tak intenzivně, že málokdo dokázal spát až do oficiálního budíčku, který měl být podle rozpisu v devět hodin. Služba jej stejně vyhlásila o něco později, protože se zpozdila s přípravou snídaně. Všichni postupně došli do klubovny, kde mohli své útroby zaplnit čajem a namazanou vánočkou. Poté, co zpracovali svůj příděl a trochu se vzpamatovali z několika málo hodin spánku, mohli se věnovat dopolednímu programu. Ten mimo jiné zahrnoval pozorování sluneční fotosféry a chromosféry nebo zpracování napozorovaných dat.
V odpoledních hodinách pokračovalo další pozorování Slunce spojené se zákresem sluneční aktivity. Pořízené zákresy byly navzájem porovnávány a vyhodnocovány. Před svačinou se našel čas na přednášku, během které se zejména nováčci dozvěděli něco o meteorech. Byla na ní stručně nastíněna teorie, ale hlavní část byla věnována metodice pozorování. Protože celý den bylo značné teplo, několik expedičníků opakovaně navštívilo nedaleký rybník, který poskytl příjemné osvěžení.
V podvečerních hodinách samozřejmě nechyběl nástup, kde došlo k rozdělení do pozorovacích skupin, vedoucí rozdal úkoly na další den a pak se už znovu pochodovalo do Hvozdu. Večeře byla plná překvapení. Místo příborů expedičníci nafasovali jen lžíce, ale možná jako kompenzaci dostali přídavek ve formě oplatky a broskve. Vrcholem večera bylo, když jeden ze strávníků nalezl ve svém guláši utopeného velkého brouka.
Až na malé výjimky byla obloha celý den jako vymetená a tak bylo jasné, že i následující noc se bude pozorovat. Proto již dlouho před setměním probíhaly přípravné práce. Expedičníci nachystali techniku a postupně ji vynášeli na stanoviště, odkud pak v noci sledovala oblohu. Po celou noc se neobjevila žádná oblačnost, takže se dalo pozorovat až do ranních hodin.
Václav Kalaš, foto Ondřej Trnka
Den 5, pátek 2. srpna 2013
Dopoledne uteklo velmi rychle, stačilo se jen prodiskutovat několik témat, prohlédnout pár fotografií nebo podívat se dalekohledem na sluneční disk. Protože teploty rychle stoupaly, opět se část táborníků šla svlažit do rybníka. Pak už nastal čas oběda a šlo se do jídelny na svíčkovou. Ti, co nakupovali v místním obchodě, se stali svědky, že i útrata, přesahující 400 Kč, se dá zaplatit pomocí drobných mincí. Nevýhodou však bylo, že než je paní u pokladny přepočítala, vytvořila se fronta a nanuky v rukou táborníků začaly pomalu tát. Naštěstí celá akce netrvala tak dlouho, aby se stačily proměnit v lepkavou tekutinu.I páteční ráno zalévalo Slunce tábor svými žhnoucími paprsky a nedovolilo unaveným táborníkům, aby se po probdělé noci řádně vyspali. Nezbylo jim nic jiného, než vstát a ukrýt se někam do stínu. První akcí dne byla samozřejmě snídaně, po které bylo zorganizováno společné fotografování, protože v tu chvíli byla na Expedici přítomna valná většina účastníků.
V odpoledních hodinách se část expedičníků vypravila do Manětína, aby doplnila tenčící se zásoby potravin. Ostatní buď zpracovávali data, nebo relaxovali a sbírali síly na další noc, protože azurově modrá obloha i předpověď nasvědčovaly, že se opět půjde spát až někdy k ránu. Před svačinou proběhla druhá část přednášky o pozorování Slunce. Zbytek odpoledne a podvečer proběhl spíše ve znamení odpočinku, ale probíraly se například i snímky, pořízené během předchozích nocí. Nechyběly mezi nimi například fotografie supernovy v galaxii M 74.
Po vydatné porci špaget, které byly servírovány k večeři, se táborníci vrátili do tábora a pak už nic nebránilo tomu, aby začali připravovat vše potřebné na další pozorování. Noc byla opět bez mráčku, navíc byla výjimečně teplá a s minimálním spadem rosy. Po dlouhé době se pozorovaly proměnné hvězdy, pozorování meteorů bylo rozšířeno o další skupinu, vyhledávaly se zajímavé objekty v rámci AAPO, fotografovalo se a pořizovaly se spektra zajímavých objektů. Kdo nebyl příliš unaven, mohl pozorovat klidně až do východu Slunce.
Václav Kalaš, foto Martin Adamovský
Den 6, sobota 3. srpna 2013
Po obědě jsme tedy rovnou zamířili vstříc Václavu Sidorjakovi, který se měl stát na několik následujících hodin naším průvodcem po zajímavostech Manětína a okolí. Prvním cílem se stal barokní kostel sv. Jana Křtitele, který ale není zdaleka tak obyčejným kostelem, jak by se mohlo na první pohled zdát. Uvnitř kostela v blízkosti zvonice totiž pravidelně hnízdí velká kolonie netopýrů, dokonce prý největší tohoto druhu ve střední Evropě (jejich celkový počet zde se pohybuje okolo 1 000). Sice jsme neměli čas ani trpělivost všechny spočítat, ale můžeme potvrdit, že netopýrů je v manětínském kostele opravdu hodně. Kdo z vás by snad uvažoval o pořízení netopýra jako domácího mazlíčka, nutno zmínit, že nejsou zrovna hezcí, jsou nepořádní a vydávají spousty zvuků, obzvláště přes den, kdy na ně někdo svítí a ruší je. V jistém pohledu jsou to ale nesmírně zajímaví tvorové a svým způsobem i krásní. Součástí prohlídky kostela byl i výstup (nebo spíše výlez) na věž kostela, který rozhodně nebyl určen pro slabé povahy trpící závratěmi a strachem z výšek (nikdo takový se v naší skupině naštěstí nenašel). Cesta vzhůru byla každopádně nesmírně zajímavá. Nejprve jsme úzkými schody, vystoupali k hodinovému stroji, který ovládá místní kostelní hodiny, a pak už naše cesta vedla soustavami žebříků až na vrchol. Nutno zmínit, že především poslední dva přibité v trámoví opravdu prověřily naše horolezecké schopnosti. Odměnou nám byl ovšem krásný výhled na celý Manětín a přilehlé okolí. Po této úvodní návštěvě, která byla díky horku opravdu náročná, jsme usoudili, že si zasloužíme odměnu v podobě studeného nanuku a s nadějí jsme očekávali, co se bude dít dál.Vstup do prvního víkendového dne začal k velké nelibosti většiny osazenstva tábora již v ranních hodinách. Jako v uplynulých dnech za všechno mohlo Slunce, které už několik hodin po svém východu nekompromisně zahnalo vše živé do stínu. Po tradičních dopoledních expedičních rituálech (buzení, snídaně, dospávání, koupání, předobědový (ú)klid, pozorování Slunce, …) jsme se všichni vydali na oběd. Tentokrát ovšem nezvykle – motoristicky, neb nás čekala návštěva Manětína.
Za naším druhým cílem dnešního odpoledne jsme museli popojet asi 10 km do hlubin Manětínského lesa v blízkosti obce Plachtín. Zde se rozprostírají zbytky bývalé samoty Umíř, která stejně jako desítky dalších v našem kraji neunikla smutným poválečným událostem spojeným s odsunem Sudetských Němců. O bývalé osadě svědčí dnes už jen několik studen, zbytky sklepů a pár starých ovocných stromů. Za posledním cílem našeho odpoledního putování jsme se pak museli přesunout jen o několik stovek metrů dál, kde se uprostřed lesů nachází rozsáhlé zbytky po těžbě křemenného písku. Ačkoli těžba ustala již před více než 150 lety, stále je patrné množství hald navršené hlušiny a i několik menších zanesených jezírek. Největším překvapením se pro nás stala ovšem jáma s dost podivně znějícím místním názvem Lednička. Smysl názvu jsme však pochopili velmi brzy. Lednička je asi 10 m hluboká a jen několik metrů široká jáma, kde teplota skokem klesá do takové míry, že ve spodní části se pohybuje jen okolo 10°C ! Vzhledem k tomu, že v době naší návštěvy byla teplota okolí okolo 34 °C, dokážete si představit, jaká úleva byla v tomto místě alespoň několik minut posečkat. Příčina tohoto zvláštní teplotního gradientu není známa. Svah v dolní části jámy je ale značně rozrušen a je proto možné, že puklinami je nasáván studený vzduch z velkých podzemních prostor, které se patrně v okolí nachází.
Po prohlídce této poslední lokality jsme se vydali zpět do Bažantnice, kde se podvečer a večer nesl již v tradičním duchu. Pouze při setmění jsme mohli na severu pozorovat fotogenickou bouřku, jejíž mnohem větší kolegyně poté o několik hodin později značně „zpříjemnila“ následující noc. O tom si ale více povíme až zítra.
Martin Adamovský, foto Matěj Kučera, Jiří Polák
Den 7, neděle 4. srpna 2013
Ráno a dopoledne se opět neslo v klasickém duchu. Na oběd se jelo jako již tradičně o víkendu ne do jídelny ZD Hvozd, ale do hospody. Zde byl pro nás kromě výborné polévky připraven i hlavní chod v podobě povidlových vdolečků, kterých bylo tolik, že byly postupně dojídány celé odpoledne. I přes noční bouřku panovaly přes den opět velmi vysoké teploty a jasné počasí, a proto se fotografovalo, zakreslovalo a natáčelo Slunce. Někteří také využili odpolední čas k dokončení zpracování snímků pořízených v uplynulých nocích. Obzvláště podařený je snímek mlhoviny Laguna z dílny Jirky Poláka.Naše krátké povídání o dalším expedičním dnu začneme tentokrát nezvykle už po půlnoci. Již v sobotu večer bylo jasné, že z Německa míří nad naši republiku dosti kompaktní bouřkový systém, a tak jsme již od setmění s napětím očekávali, co to udělá. A opravdu. V jednu hodinu se nad západním obzorem objevil ohňostroj blesků a bylo jasné, že bouřka je tady. Její síla a prudkost však předčily naše očekávání. Za několik málo desítek minut se již spustil velmi silný déšť a zvuk padajících kapek byl zcela přehlušen intenzivním hromobitím. Výboje občas udeřily tak blízko, že někteří jedinci dali raději přednost bezpečnějšímu úkrytu v jedné z místností před tradičním spacím stanovištěm na kryté terase. O tom, že bouřkové řádění bylo opravdu velké, nás pak opětovně přesvědčil i ranní rozbřesk. V dobře známé prohlubni blízko laviček, která se před třemi lety proměnila v menší jezero a pohltila ve svých vodách i několik nedalekých stanů, bylo opět hodně vody. Tehdejší rekord ovšem překonán nebyl. To, že v tomto směru příroda ještě neřekla to hlavní, jsme ale prozatím ještě netušili.
V podvečerních hodinách se očekával příchod studené fronty, a proto hrozilo nebezpečí vzniku velmi silných bouřek. Přibližně ve čtyři hodiny již bylo jasné, že jedna taková a následně druhá výrazně intenzivnější poctí svou návštěvou i bažantnické hřiště. Během okamžiku se zatáhlo a začalo pršet. Tentokrát sice blesková aktivita nebyla tak výrazná, jako v noci, ale o to byla vyšší intenzita deště. Asi po hodině se k němu přidal i velmi silný nárazový vítr, který naprosto dokonale prověřil odolnost všech našich stanů. Jako první se pod nemilosrdným náporem silného větru poroučely stany v blízkosti laviček. Jejich majitelé se tedy museli za bouřlivého smíchu ostatního osazenstva chtě nechtě pustit do záchrany svých příbytků a chránit stany před nedobrovolným výletem na hřiště. Za několik málo desítek vteřin se ovšem do záchranných prací pustili prakticky všichni, protože vítr ještě zesílil a náporu silného větru se začaly poddávat i stany ostatní. Nakonec ale vše dobře dopadlo a řádění živlu se omezilo víceméně jen na mokré oblečení. Co ale dlouho setrvá v naší paměti je právě ona kolektivní záchranná akce, která prokázala výborné záchranářské schopnosti a spolupráci expedičníků. Po dobrodružném večeru bylo rozhodnuto, že večer bude patřit již dlouho očekávanému táboráku. Navíc se rozprostřela nad celou Bažantnicí se soumrakem krásná krémová mlha, hustá jako nadýchaná šlehačka, a tak řada expedičníků poté uléhala ke spánku s pohledem na dohasínající oheň jako skrz nějaké magické mlžné zrcadlo.
Martin Adamovský, foto Jiří Polák
Den 8, pondělí 5. srpna 2013
I když za minulou noc kvůli mlze a oblačnosti nepřibyla žádná nová data, stále jich zbývalo dost z těch předchozích, takže ti, kteří ještě neměli vše hotové, měli o zábavu postaráno. Nastartovali počítače a pustili se do zpracování. Kromě těch, kteří ladili astronomické fotografie, se do zpracování vrhli i začínající proměnáři. Ti měli zaznamenán průběh změn jasnosti proměnné hvězdy a nyní se z odhadů pokoušeli vytvořit křivku. Speciálně pro ně byla uspořádána na lavičkách před hlavní budovou improvizovaná minipřednáška, na které se probíralo právě toto zpracování.Protože se předchozí noc nepozorovalo, vstávalo se o něco dříve a i snídaně byla posunuta. I tak se nikdo do klubovny pro první jídlo dne nehrnul a plnila se jen pozvolna. Jak přibývalo expedičníků, postupně se rozproudila debata a areál ožil běžným denním ruchem. Poté, co se probralo vše zajímavé a vyměnily se různé informace, účastníci se zase rozprostřeli po různých místech a začali se věnovat potřebným činnostem.
Kromě těchto odborných činností samozřejmě probíhal běžný táborový život, čítající obvyklé cesty na oběd, zásobovací mise v místní samoobsluze, krátké výlety po okolí a podobně. Poněkud netradiční byla odpolední svačina, protože se na ní dodělávaly zbytky špekáčků, které se nesnědly předchozí večer během táboráku. Opět zaplál na konci areálu oheň a někteří jedinci si výše zmíněnou uzeninu opekli na prutech.
Večer samozřejmě nechyběl nástup, a protože se očekávala jasná noc, všichni byli rozděleni do několika skupin. Počasí nepředvedlo nic neočekávaného a tak po večerní výpravě do hospody za stravou se opravdu mohlo začít s přípravami na pozorování. S postupujícím soumrakem se aktivita expedičníků zvyšovala a když se dostatečně setmělo, všichni zaujali svá místa a pustili se do pozorování meteorů, proměnných hvězd, AAPO, vyhledávání zajímavých asterismů, fotografie mlhovin a spektrometrie.
Václav Kalaš, kresba Slunce: Lumír Honzík
Den 9, úterý 6. srpna 2013
Ráno nejprve vysvitlo Slunce, ale pak se ještě přihnala mlha a částečně jej zakryla, takže dovolila znaveným pozorovatelům, nocujícím přímo na hřišti, aby si trochu přispali. Nejrychlejší člen skupiny, která pravidelně zakresluje sluneční aktivitu, ji před zatažením zvládl zaznamenat jen v základních rysech, ostatní měli smůlu. Po poněkud opožděné snídani se malá skupinka vypravila do nedaleké obce Pláně, kde jsou mimo jiné i velké výběhy s koňmi a krávami.Právě skončená noc byla bez jediného mráčku a díky tomu se dalo pozorovat opravdu až do svítání. Vyzkoušeli si to i meteoráři, kteří chtěli interval ukončit až ve čtvrt na pět, ale protože nebe světlalo velmi rychle, nakonec byli donuceni skončit o pět minut dříve. Pozorování jen trochu znepříjemňovalo poměrně časté blýskání, které bylo nejsilnější nad jihovýchodem, ale často zasáhlo celou oblohu.
Celý den panovaly vysoké teploty, které s poměrně malým množstvím spánku působily značně únavně. Část expedičníků se jim snažila čelit opakovanými návštěvami rybníka, kde byla velmi příjemná voda. Zajímavým momentem bylo, když nedaleko tábora několikrát proletěl malý vrtulník, který si to po poslední změně dráhy namířil přímo k areálu hřiště a přelétl nad ním.
V odpoledních hodinách došlo také k nepříjemnému poranění jednoho z účastníků. Řízl se do nohy a množství krve, které se objevilo, bylo docela děsivé. Nakonec se však ukázalo, že se nejedná o nic vážnějšího a stačilo ošetření za pomoci táborové lékárničky. Kromě klasického zpracování výsledků pozorování (např. fotografie mlhoviny Pacman v souhvězdí Cassiopei) se někteří zabavili i méně obvyklými činnostmi. Patřila mezi ně stavba přístřešků z větví v lese či staveb ze šišek, drobných klacíků a podobného materiálu. Po svačině byla také vyhlášena soutěž ve střelbě ze vzduchovky, které skončila až těsně před večerním nástupem.
Na nástupu vedoucí probral meteorologickou situaci a upozornil na to, že se blíží silná bouřková formace, která bude zřejmě doprovázena silným větrem a možná i kroupami. V tu chvíli tomu ještě stav oblohy neodpovídal. Byla na ní sice nějaká oblačnost, ale převažovalo spíše modré nebe. Přesto táborníci provedli prohlídku areálu, uklidili všechny věci, které by mohl odnést vítr, co nejlépe zabezpečili stany a provedli další zajišťovací práce. Situace se začala dramatizovat až poté, co se z večeře vrátila hlavní skupina expedičníků i služba. Obloha se nejprve kompletně zatáhla šedými mraky, aby jejich barva začala postupně tmavnout, až dosáhla úplné černě. Zvednul se vítr a nedlouho poté i silný déšť. Oblohu začaly brázdit blesky s téměř neuvěřitelnou frekvencí a čas mezi jednotlivými záblesky byl maximálně několik málo sekund. Všichni se shromáždili na zápraží a sledovali, co tato situace udělá se stanovým táborem. Po nějaké době se do intenzivního deště se přidalo i krupobití. Silný vítr lomcoval stany a zanedlouho se jeden z nich poroučel k zemi. Ostatní vydržely, ale i na nich se následky bouře projevily různým poškozením. Tuto noc téměř všichni expedičníci dali přednost spánku pod střechou před nejistotou plátěného příbytku. Než je přemohl spánek, mohli se kochat nebeským ohňostrojem, který přestal až někdy v pozdních nočních hodinách.
Václav Kalaš, foto Jiří Polák
Den 10, středa 7. srpna 2013
Cesta do Hvozdu na oběd pak odhalila, že poryvy větru ulomily špičku jedné borovice nedaleko tábora a shodily ji přímo na cestu, kterou se chodí na jídlo. Bylo štěstí, že se něco podobného nestalo v těsné blízkosti tábora a nějaký padlý strom či silná větev v něm nezpůsobila pohromu. Odpoledne již byla většina škod odstraněna, a tak se opět pokračovalo v dalším zpracovávání či kontrole získaných dat. I tentokrát se vydalo pár táborníků koupat do rybníka, u kterého po dešti viditelně stoupla hladina. Jinak každý si vytvářel program podle své potřeby. Jeden z účastníků například pilně trénoval hru na kytaru, jiní si našli zábavu u počítačů. I tento den se sledovala sluneční fotosféra a chromosféra.Středeční ráno začalo pro většinu účastníků tak jako vždy snídaní. Následný program se nesl ve znamení obhlížení škod, napáchaných silnou bouřkou a jejich odstraňování. Táborníci kontrolovali zejména své stany, vynášeli z nich nejprve mokré věci, později i samotnou vodu, která se v nich shromáždila. Naštěstí panovalo slunečné počasí, takže mokré předměty poměrně rychle schly. Když pomineme jeden zřícený stan, byly dokonce následky silného deště menší, než během minulé průtrže mračen. Velmi k tomu přispělo včasné varování a pečlivá příprava, která proběhla ve večerních hodinách.
Po svačině se jedna dvojice vydala do lesa, částečně rozřezala padlou špičku stromu a uvolnila tak cestu do Hvozdu. O něco později dorazil jeden z bývalých účastníků, který také kdysi jezdil na Expedice. Během debaty s ním utekl čas tak rychle, že se přiblížil čas večeře. Nástup byl proto odložen na pozdější dobu a místo něj se rychle vyrazilo do hospody. Nakonec se uskutečnil až v nezvykle pozdní hodinu. Ani tentokrát nevypadala předpověď na noc optimisticky, mělo být zataženo a nebyl vyloučen ani déšť. Expedičníci se proto místo pozorování věnovali všelijakým debatám nebo se pohybovali kolem počítačů, na kterých si pouštěli různá videa. Pár účastníků si nenechalo ujít průjezd posledního nočního autobusu, tzv. půlnočky. Tábor se pomalu ukládal ke spánku, poslední vytrvalci se odebrali na svá lůžka před půl jednou hodinou v noci.
Václav Kalaš, foto Jiří Polák
Den 11, čtvrtek 8. srpna 2013
Většinu dopoledne vyplnila přednáška o spektroskopii, která trvala až téměř do oběda. Připravili ji dva účastníci a měla nejen teoretickou, ale i praktickou část, kde se posluchači seznámili se spektroskopem a mohli si přes něj prohlédnout například spektrum zářivky nebo rozptýleného slunečního světla. Výklad byl doprovázen pokusy, během kterých přednášející demonstrovali například Dopplerův efekt nebo ukazovali, jak se změní barva a spektrum plamene, když se do něj hodí sůl.Pro většinu táborníků začíná vždy den tím, že je ze spánku probudí křik služby. Ta mocným hlasem volá buď rovnou „snídaně!“, nebo se nejdříve nad táborem rozlehne „budíček!“, po kterém teprve následuje „snídaně!“. Tento den to bylo trochu složitější. První slova, která se ozvala, byla „příprava na budíček!“. Následovala krátká pauze, po které teprve služba vyhlásila „budíček“. To však nebylo vše. Po zhruba dvou minutách ticha následovala „snídaně“ a po delší odmlce následoval „konec snídaně“. To již však byla většina expedičníků na nohou, pojídala namazané rohlíky a zapíjela je čajem. Hned po jídle se pár otužilců vyrazilo svlažit do rybníka.
Oběd byl tentokrát sladký, v jídelně každý dostal čtveřici bavorských vdolečků. Odpoledne proběhlo bez zajímavějších příhod a kromě dalšího zpracování, koupání, práce na počítači nebo čtení se neudálo nic zaznamenáníhodného. Po svačině byla vyhlášena stopovačka, do níž se po malém váhání zapojila drtivá většina tábora. Všichni si vyslechli počáteční instrukce a část expedičníků rovnou vyrazila na trasu. Úkolem bylo podle stručného popisu a orientační mapy najít určité stanoviště a na něm objevit list s písmenem a otázkou. Správná odpověď na tuto otázku účastníka stopovačky nasměrovala k dalšímu bodu a tam se celá situace opakovala. Úkolem bylo dostat se nakonec zpět do tábora a odevzdat hlavnímu plánovači trasy správné pořadí, v jakém měla být navštívena jednotlivá stanoviště. Aby to nebylo tak jednoduché, mapa byla jen jedna a ta zůstala v táboře. Ti, co se zúčastnili akce, si ji museli buď ofotit, obkreslit či nějakým jiným způsobem vštípit do paměti.
Kvůli tomu, že někteří se na trase zdrželi delší dobu, byl večerní nástup mírně opožděn. Naštěstí se nikdo neztratil a tak se po probrání organizačních záležitostí mohlo vyrazit na večeři. Po návratu zpět do tábora se rozběhlo druhé kolo stopovačky a táborníci se znovu rozprchli po bližším i vzdálenějším okolí. Najít některé body bylo docela obtížné a nezřídka se museli účastníci prodírat houštinami, trním, běhat po poli a podnikat podobné akce. Ti, co úspěšně dorazili do tábora, si zase ověřovali správné odpovědi, často i za pomoci internetu. Nejaktivnější účastníci hledali svá stanoviště i během pozdních nočních hodin, za hluboké tmy. Ještě hodinu před půlnocí, v době uzávěrky tohoto deníku, zůstávalo několik táborníků na trase.
Václav Kalaš, foto Jiří Polák
Den 12, pátek 9. srpna 2013
Počasí s velkou oblačností a neustále hrozícím deštěm pozorování nepřálo a tak jsem se jediným odvážlivcem vykonávajícím astronomickou činnost stal já se svým dalekohledem. Využil jsem několika děr v mracích k pohledu na letní klasiku deep-sky objektů a poté, co se okno do vesmíru definitivně uzavřelo, uložil jsem se ke spánku i já. Rád bych se na tomto místě podělil o jeden dojem – bylo jím dokonale hrobové ticho panující na louce v noci. Cvrčkové a další noční živočichové si v chladnějším počasí po přeháňce dali pauzu a díky bezvětří a odlehlosti Bažantnice od frekventovaných silnic nebylo slyšet ani hlásku, zkrátka vůbec nic. Pro člověka, který tráví většinu času ve městě, obklopen hlukem a nejrůznějšími zvuky 24 hodin denně, jsou takovéto okamžiky stejně vzácné a osvěžující jako pohled na temnou oblohu posetou hvězdami daleko od světla měst.Uzávěrkou deníku však včerejšek neskončil. Jednomu týmu stopovačů se podařilo absolvovat celou trasu ještě před půlnocí, díky čemuž získali zvláštní cenu. Ostatní týmy odrazeny deštěm a tmou nechaly dokončení hry na následující ráno.
Ráno se tábor pomalu probudil do zamračeného dne, jen jen začít pršet. Většina táborníků však byla nažhavená na dokončení stopovačky, a tak jim chladnější počasí po několika tropických dnech ani příliš nevadilo. Po snídani se týmy vydaly na lov dalších písmenek a ti rychlejší a úspěšnější, kteří se dostali až do cíle, se pustili do luštění závěrečné šifry. Vzhledem k probíhající hře a rozptylu expedičnímu po širokém okolí byl zrušen obvyklý hromadný přesun na oběd a místo toho byl stanoven sraz přímo v jídelně ve Hvozdu. Cestou z oběda již měla většina týmů kompletní celou trasu hry a tak se pozornost soustředila na rozlousknutí cílové šifry. Přiznám se, že jsem při přípravě hry nečekal, že bude šifra dělat až takové problémy a moje představa, jak jí soutěžící briskně rozluští přímo v terénu, byla zřejmě trochu bláhová. Z hlav řešitelů se kouřilo, někteří se snažili využít počítače, jiní se klaněli směrem k východu a vzývali prastará božstva v naději na vnuknutí správné myšlenky. Postupem času se téměř všem týmům podařilo zdolat i tuto poslední překážku a tak mohlo na večerním nástupu dojít k vyhlášení výsledků. Zdaleka nejrychlejší dvojící jak v terénu, tak při luštění šifry byli Martin Brada a Huy D’Duc, kteří zvládli projít trasu ve velmi dobrém čase 3h59min a šifru rozlouskli za hodinu a čtvrt a to je ještě zdržela chyba v zadání, na kterou se přišlo až v průběhu hry. Společně s vítězstvím si odnesli rovněž sladkou odměnu. Ta neminula ani dvojici Ondra Trnka a David Prudek, kteří jako jediní zvládli projít celou trasu hry do půlnoci předchozího dne.
Vzhledem k trvalému a poměrně vydatnému dešti nebyla na dnešek vyhlášena pozorovací pohotovost a na večeři jsme se všichni vydali v autech. Večer strávila většinu expedičnímu ve společnosti svých počítačů, relaxujíc po fyzicky i psychicky náročném dni.
Michal Bareš, foto Ondřej Trnka, Jiří Polák
Den 13, sobota 10. srpna 2013
V podvečerních hodinách se počasí zlepšilo natolik, že byla vyhlášena pozorovací pohotovost a expedičníci se začali těšit na poslední, ale možná nejzajímavější noc celého praktika. Jelikož bylo svatého Vavřince, mohli jsme se těšit na jeho slzy (Perseidy), které sice mají své maximum až v pondělí, ale i sobotní večer sliboval již slušné frekvence meteorů. Proto byly sestaveny tři meteorářské skupiny, které postupně zaujaly místo na ploše bažantnického hřiště. Ačkoli byla obloha dobrá, padala hodně rosa a nakonec to překvapivě ani s frekvencí meteorů nebylo tak výrazné, jak jsme očekávali. Přesto bylo zaznamenáno kolem 100 fyzických meteorů v každé skupině za přibližně dvě a půl hodiny pozorovacího času. Po jedné hodině noční se obloha začala zatahovat a tak se všichni vydali na půlnoční svačinu, která byla krátce poté vyhlášena. Ani po jejím skončení se situace nezlepšila, a tak se tedy většina obyvatel tábora odebrala ke svému poslednímu spánku na letošní Expedici.Předposlední expediční den začal pochmurným ránem (téměř celý předchozí den propršelo), ale navzdory tomu byla nálada v táboře dobrá. V průběhu dopoledne se navíc počasí začalo zlepšovat do té míry, že po obědě bylo možné uskutečnit poslední pozorování sluneční fotosféry. V dopoledních hodinách nás také navštívil Dalibor Boubín s rodinou, který pojal místní rybník jako ideální způsob k vyzkoušení své nové lodě na dálkové ovládání. Jak ale řada plavců z řad expedičníků ví, vodní sloupec Bažantnického rybníka je hlavně u břehu plný vodních rostlin, přes které se model nedokázal dostat a tak bylo nutné si namočit nohy. Za bariérou vodních rostlin i přes poměrně velké vlny model jezdil výborně.
Martin Adamovský, foto Jiří Polák
Den 14, neděle 11. srpna 2013
Po jídle nastala nejsmutnější fáze Expedice, a to balení. Počty stanů se postupně snižovaly, až po nich zbyly jen žluté obdélníky pomačkané trávy a jejich obsahy táborníci přestěhovali do aut či na betonový plácek uprostřed areálu. Planetární dodávky expedičníci postupně naplnili věcmi, které se do té doby ukrývaly v budovách. Když se podařilo prostory uvolnit a vystěhovat z nich věci, patřící buď účastníkům, nebo přímo planetáriu, nastoupili uklízeči, kteří dostali za úkol uvést je do původního stavu. Znamenalo to zamést, vytřít, případně upravit inventář do stejné podoby, jakou měl před příjezdem táborníků. Ve větších místnostech operovaly dvojice táborníků, menší museli zvládnout vybraní jedinci sami. Přidělení uklízečů k jednotlivým místnostem určil vedoucí praktika již předešlý den na večerním nástupu.Po pozorovací noci se nikomu nechtělo vstávat moc brzo. Tentokrát nebylo po ránu takové teplo, jako v některých minulých dnech a sluneční svit také nebyl tak intenzivní. Díky tomu na volném prostoru hřiště, kde skoro všichni přespávali, panovaly příznivé podmínky pro spánek. Zřejmě i proto služba posunula budíček, původně plánovaný na osmou hodinu, o několik desítek minut a dovolila ostatním, aby si trochu přispali. Nakonec se ale nedalo nic dělat a tak musela všechny spáče probrat z jejich sladkého snění. V klubovně jim nabídla kombinaci různě namazaných chlebů a vánočky. Různorodost stravy způsobil fakt, že bylo zapotřebí dodělat potraviny, které zbyly z předešlých dní.
V jednu chvíli balící proceduru přerušil zvláštní zvuk motoru. Jak se brzy ukázalo, zdrojem byl motorový padák, který kroužil nad areálem v malé výšce a jeho pilot několikrát účastníkům zamával. Jednalo se o Václava Sidorjaka, který již v roce 2012 pořídil zajímavé letecké snímky areálu. Původně měl nad táborem létat již o několik dní dříve, ale zřejmě kvůli počasí svůj let uskutečnil až poslední den Expedice. Poté, co odlétl pryč, se v balení a úklidu pokračovalo. Z Hvozdu dorazila paní, se kterou vedoucí praktika provedl vyúčtování plateb za pobyt. Do tábora přijížděli rodiče nejmladších účastníků a odváželi je. Ostatní se spoléhali na svá vozidla, nebo se museli domluvit s někým, kdo měl volnou přepravní kapacitu.
Jak postupně účastníci mizeli, ruch v areálu pomalu utichal a po odjezdu posledního auta se místo běžného táborového hlaholu začaly opět ozývat jen zvuky přírody. Nezbývá než doufat, že přibližně za dvanáct měsíců se astronomové zase na toto místo vrátí, vznikne nové stanové městečko a místo ožije dalším ročníkem astronomické Expedice, tentokrát již s číslovkou 2014 na konci…
Václav Kalaš, foto Jiří Polák
