Dne 4. října uplyne již 55 let od chvíle, kdy byla poprvé člověkem pokořena hranice zemské přitažlivosti. Tento den bylo na oběžnou dráhu kolem Země vypuštěno první umělé těleso Sputnik 1. Startem Sputniku byla fakticky zahájena etapa dobývání kosmu.
Nedlouho po 2. světové válce se obě velmoci USA a SSSR vydaly odlišnými geopolitickými a vojenskými cestami. Z bývalých válečných spojenců se stali nepřátelé a také soupeři v mnoha oblastech. Jednou z těchto oblastí se stala i kosmonautika. Zdá se, že ve svých počátcích si sovětská strana více uvědomovala význam kosmonautiky nejprve ve vojenské oblasti a později i v oblasti politické prestiže. Proto se Sověti rozhodli v rámci geofyzikálního roku vypustit na oběžnou dráhu kolem Země jednoduchou družici (zpočátku označenou Prostějšij Sputnik) s hmotností do 100 kg. Družice kromě jedné vysílačky nenesla žádné další vědecké přístroje a měla pouze zjistit, zda jsou úvahy o kosmických letech možné a prakticky realizovatelné.
Sputnik 1 byla skutečně velmi jednoduchá družice. Měl tvar koule o průměru 58 cm se čtyřmi prutovými anténami. Sférický tvar koule se ukázal jako optimální z hlediska pevnosti. Ve skutečnosti měla družice dvojitý plášť a obě koule se nechaly rozložit na dvě polosféry vyrobené z hliníkové slitiny. Polokoule byly po spojení hermeticky utěsněny. Tloušťka vnitřní stěny dosahovala 2 mm, vnější plášť měl 1 mm.
Uvnitř byla nainstalována vysílačka, respektive dva vysílací moduly. Moduly vysílačů pracovaly s výkonem pouhý 1 W na dvou frekvencích 20,005 a 40,002 MHz. Signál byl modulován frekvencí asi 1 kHz. Byl vždy vysílán impulz o délce 0,3 s a po něm následovala pauza o stejné délce. Během vysílání impulzů a mezer se oba vysílače střídaly.
Napájení aparatury zajišťoval bateriový blok. Jednalo se o tři stříbrozinkové baterie s kapacitou pro zásobování přístrojové části po dobu asi 14 dní.
Pro zajištění správné činnosti byl v družici namontován jednoduchý ventilační systém s difuzorem a s čidly teploty a tlaku. Ventilační systém zajišťoval tepelnou stabilitu uvnitř hermeticky uzavřené družice pomocí dusíkové atmosféry o tlaku 1,3 atm (0,13 MPa). Ta byla nucenou symetrickou cirkulací směrována kolem přístrojového bloku a na zadní chladnější polosféru. Teplota byla udržována v rozmezí od 23 °C do 30 °C. Jakmile teplota přesáhla stanovenou hodnotu 30 °C, byla zapnuta regulace. K jejímu vypnutí došlo až při poklesu pod 20 °C až 23 °C.
K vnějšímu plášti tvaru koule byly uchyceny pružinovým mechanizmem dva páry prutových antén o délce 2,4 a 2,9 m. Jakmile dosáhl Sputnik oběžné dráhy, anténní systém se rozevřel na úhel 70°. Pomocí antén byl do kosmického prostoru a také k Zemi vysílán signál z vysílacího bloku. Signál byl dobře slyšitelný i na Zemi, neboť ho bylo možné poměrně snadno zachytit běžnými radiopřijímači, pracujícími na vysílacím frekvenčním pásmu.
Celá družice měla hmotnost 83,6 kg. Většina hmotnosti družice připadala na blok s napájecí baterií o hmotnosti 51 kg.
Družice Sputnik 1 byla na oběžnou dráhu kolem Země vynesena upraveným dvoustupňovým nosičem R-7. Původně se jednalo o vojenskou raketu upravenou pro civilní účely. Přejmenovaná raketa Sputnik odstartovala i s družicí Sputnik 1 z ruského kosmodromu Bajkonur dne 4. 10. 1957 v 19:28:34 UTC (22:28:34 Moskevského času).
Sputnik kroužil kolem Země po dobu tří měsíců na dráze s výškovými parametry od 215 do 939 km s excentricitou 0,05201. Dráha byla skloněna pod úhlem 65,1°. Doba oběhu družice dosahovala 96,2 min. při rychlosti kolem 7,8 km/s. Vysílací aparatura pracovala pouze v období od 4. 10. do 25. 10. 1957. Delší činnost vysílače nebyla možná z důvodů omezené kapacity baterie. Sputnik 1 se odmlčel, ale dál pokračoval v obletech kolem mateřské planety. Zanikl až 3. 1. 1958, kdy po 1440 obletech vstoupil do hustých vrstev zemské atmosféry a shořel.
Vynesení první družice na oběžnou dráhu Země znamenalo obrovské překvapení pro celý svět. Zejména pro Američany to byl velký šok. Zřejmě si začali uvědomovat, že SSSR začíná mít v této oblasti velký technologický náskok. To se později ještě prohloubilo startem dalších Sputniků a vyvrcholilo startem i prvního člověka J. A. Gagarina 12. 4. 1961.
Z vědeckého hlediska neměl let Sputniku 1 velký význam. Jednalo se spíše o technologickou družici. Nicméně vysílaný signál umožňoval poprvé prověřovat vlastnosti atmosféry a ionosféry Země. Při přenosu signálu z oběžné dráhy totiž dochází k určitému zkreslení signálu, které se nechá zpětně vyhodnotit.
Ve své době se pípavý signál, vysílaný palubní aparaturou, stal symbolem počátku kosmické éry a je jím dodnes.
