Kromě těchto dvou možností, jak končí meteoroidy po setkání se zemskou atmosférou, může nastat ještě jedna, která je však velmi vzácná. Při ní se musí sejít zejména určitá vstupní rychlost, úhel, pod kterým těleso vnikne do atmosféry a také jeho hmotnost. Když se to podaří, takový objekt o atmosféru jen „škrtne“, rozžhaví se, ztratí část hmoty, ale gravitačnímu působení odolá, vymaní se z něj a dále pokračuje na své cestě vesmírem. V angličtině se tato tělesa nazývají „Earth-grazing“, v češtině by se asi daly použít výrazy „škrábači“, „škrtači“, „otírači“, případně „lízači“ Země.
Takových případů je z historie známo jen velmi málo. Jako první takový se někdy uvádí jev z 18. srpna 1783, který byl pozorován z území Anglie. Velké množství lidí vidělo na obloze několik jasných objektů, letících za sebou po stejné dráze. Bohužel tehdejší popisy neobsahují tolik informací, aby se dalo spolehlivě vyvodit, zda se opravdu jednalo o těleso, které na obloze předvedlo efektní divadlo a poté opět zmizelo ve vesmírných dálavách. Proto se v některých seznamech vůbec neuvádí a místo něj je na prvním místě až událost z 20. července 1860. Tehdy byl pozorován zejména z amerického státu New York přelet několika bolidů, pohybujících se v těsné formaci. Tento jev zachytil na jednom ze svých obrazů i americký malíř Frederic Edwin Church. Další podobné setkání zažila naše Země 9. února 1913 a bylo pozorováno hlavně z Kanady a severovýchodní části USA. Ti, co měli štěstí, mohli na obloze spatřit „průvod“ asi 40 až 60 ohnivých koulí, které se pomalu pohybovaly stejným směrem – od severozápadu k jihovýchodu. Jednotlivé objekty byly viditelné většinou kolem 30 až 40 sekund a než po nebi všechny přelétly, uplynulo asi pět minut. Někteří pozorovatelé zaznamenali i zvukové efekty a podle některých svědectví byly na obloze pozorovány další objekty o den později.
Od následujícího „otření“ tělesa o zemskou atmosféru uplyne letos rovných čtyřicet let. Bylo zaznamenáno 10. srpna 1972 a v dalším textu si o něm povíme více. Nejprve však dokončíme seznam známých „lízačů“. Další z nich proletěl dokonce nad územím tehdejšího Československa a Polska a to 13. října 1990. Podařilo se jej zachytit kamerami evropské bolidové sítě a díky tomu bylo možné zjistit podrobné údaje. Těleso mělo hmotnost 44 kg, jeho vstupní rychlost dosahovala 41,7 km/s a na obloze zářilo téměř deset sekund. Za tu dobu urazilo vzdálenost více než 400 km a jeho jasnost byla -6 mag. Během průletu se z něj odpařilo jen 0,35 kg hmoty. Následující podobný objekt proletěl nad Japonskem 29. března 2006 rychlostí 18,8 km/s ve výšce 71,4 km. Zatím poslední známý kus meziplanetární hmoty, který jen škrtnul o zemskou atmosféru, získal označení EN070807 a byl pozorován 7. srpna 2007. Podle parametrů jeho dráhy patřil mezi tělesa typu Aten.
Ale zpátky do roku 1972. Tehdejšího 10. srpna v odpoledních hodinách se naskytla pozorným divákům ze západní části USA a jihozápadu Kanady nečekaná podívaná. Kolem půl třetí místního času (udávané časy kolísají v rozmezí 14:28 až 14:30, tzn. 20:28 – 20:30 UT) oblohou proletěl téměř přesně z jihu na sever velmi jasný objekt. Pohyboval se pomaleji než většina meteorů a protože jeho dráha byla neobvykle dlouhá, byl viditelný několik desítek sekund. Pomocí satelitu amerických leteckých sil byl v blízkém infračerveném oboru sledován ještě delší dobu, od 20:28:29 do 20:30:10 UT, což je celkem 101 sekund. Podle některých svědků byl velký jako Měsíc v úplňku a zanechával za sebou kouřovou stopu. Odhady jasnosti tělesa se pohybovaly mezi -15 až -19 mag a byly také zaznamenány zvukové efekty. Meteor postupně prolétl nad státy Utah, Idaho, Montana a kanadskou provincii Alberta, ale aerodynamický třesk byl slyšet jen nad Montanou. Štěstím pro astronomy bylo, že v okolí se nacházejí národní parky Grand Teton, Yellowstone a Glacier, což jsou místa hojně navštěvovaná turisty. Ti totiž bývají většinou vybaveni fotoaparáty či kamerami a tak se podařilo získat několik snímků a filmů, zachycujících tento jev. Nejznámější se stal film, natočený Lindou Bakerovou u jezera Jackson na úpatí národního parku Grand Teton, na kterém je vidět průlet objektu mezi mraky, trvající bezmála půl minuty. Paní Bakerová se spolu se svým manželem domnívala, že se jednalo o raketu, vypuštěnou z letecké základny Vandenberg.
První větší analýza neobvyklého úkazu byla zveřejněna až v červenci 1974 v časopise Sky & Telescope. Její autor, Luigi G. Jacchia, odborník ze Střediska pro astrofyziku v Massachusetts, poukázal na to, že těleso urazilo v zemské atmosféře mimořádně dlouhou trasu – kolem 1 500 km. Zároveň se pozastavil nad tím, že aerodynamický třesk nebyl slyšet nad Albertou, i když nad ní měl být objekt podle očekávání ještě níže než nad Montanou, kde se přiblížil k zemi na méně než 60 km. Také se předpokládalo, že vzhledem k tomu, jak byl jev výrazný, muselo se jednat o větší těleso, jehož část pravděpodobně dopadla na zem. Žádný dopad však nebyl zaznamenán a tak v kombinaci s dalšími údaji dospěl Jacchia k názoru, že objekt vstoupil do atmosféry pod tak malým úhlem, že se o ni jen „otřel“ a pak pokračoval dál v letu meziplanetárním prostorem. Rozbor satelitního pozorování ukázal, že těleso bylo zachyceno nad Utahem ve výšce 75,98 km, postupně klesalo do výšky 57,85 km, kterou dosáhlo nad Montanou a poté se začalo opět vzdalovat. Detekovatelné přestalo být nad územím Alberty ve výšce 101,55 km. Do atmosféry vniklo rychlostí 15 km/s a jeho kinetická energie odpovídala 2,8 až 28 kilotunám TNT.
Odhady velkosti a hmotnosti mateřského tělesa se různily. C. D. Bartky s kolektivem v časopisu Nature 15. února 1974 uvedl, že hmotnost byla kolem 1 000 tun, z čehož vyjde průměr tři až čtyři metry, pokud budeme počítat s tím, že mělo hustotu železa (7,87 g/cm3). Již zmíněný Luigy G. Jacchia dospěl k velikosti šest metrů a hmotnosti v rozmezí mezi 4 000 až 1 miliónem tun. Protože podle něj byl meteoroid složen spíše z kamenitého materiálu než ze železa, mohl mít velikost 13 až 80 metrů. Významný český astronom Zdeněk Ceplecha podrobil v roce 1994 data důkladné revizi a dospěl k názoru, že původní rozměr mohl být od tří metrů, pokud bylo těleso z uhlíkatých chondritů až po čtrnáct metrů, bylo-li tvořeno kometárním materiálem. Během průletu pak ztratilo polovinu až dvě třetiny hmoty a jeho velikost se zmenšila na dva až deset metrů. Ceplecha také vypočítal dráhu meteoroidu ve sluneční soustavě a vyšlo mu, že by se měl k dráze Země opět přiblížit někdy mezi 30. červencem až 16. srpnem 1997. Jako nejpravděpodobnější datum určil 8. srpen. Kdyby zkřížil dráhu jen o tři dny později, 11. srpna, nacházela by se v těch místech naše planeta a mohlo dojít dokonce ke střetu obou těles. Nic takového však zaznamenáno nebylo a je možné, že s oním meteoroidem se naše Země již nikdy nepotká. Sice tak zřejmě přijdeme o zajímavý úkaz, ale když si uvědomíme, jaké škody by objekt mohl napáchat, pokud by dopadl do nějaké hustě osídlené oblasti, bude to tak nakonec asi lepší.
