Velké stěhování – Hvězdárna v Rokycanech a Plzni

Toto je 9. článek z 28 ze série Program Space Shuttle

Této možnosti využila celá řada institucí, které chtěly mít kosmické plavidlo ve své sbírce. Není se čemu divit, dá se očekávat, že možnost vidět raketoplán, který byl skutečně ve vesmíru, bude mimořádně velkým lákadlem, které přitáhne velké množství návštěvníků. Přitom podmínky pro jeho získání byly docela náročné – kromě toho, že byly předem vyloučeny neamerické organizace, musel nový majitel raketoplánu doložit, že má pro jeho umístění odpovídající podmínky. Mezi ně patřilo, že kosmický letoun bude vystaven přístupný veřejnosti a to v klimatizovaném a dostatečně velkém krytém prostoru. Údajně existovaly i plány, že by raketoplány odkoupila soukromá společnost za účelem jejich dalšího provozování, ale k tomu nakonec nedošlo. Bylo tak jasné, že skončí jako exponáty v nějaké expozici. Cena za jeden exemplář byla stanovena nejprve na 42 miliónů dolarů, později byla snížena na 28,8 miliónu dolarů. V této částce byla zahrnuta kompletní příprava stroje k vystavení a jeho doprava na místo určení.

Ale vraťme se k zájemcům o kosmická plavidla. Nakonec jich bylo 21 a vedení NASA muselo určit, kteří z nich budou moci zařadit raketoplán do své sbírky. Konečné rozhodnutí bylo oficiálně vyhlášeno 12. dubna 2011, přesně 30 let od prvního startu Columbie do vesmíru. V něm ředitel NASA Charles Bolden uvedl, kam se přestěhují jednotlivé raketoplány a také další objekty, vztahující se k programu Space Shuttle.

Montáž Enterprise na letadlový nosič Raketoplány musely projít po svých posledních misích rozsáhlými úpravami. Poměrně značné množství přístrojů a dalších dílů bylo vymontováno a budou sloužit dále nebo se bude zkoumat, jaký vliv na ně měl pobyt ve vesmíru. Na jejich místo přijdou makety či nefunkční exempláře. Dále byly odstraněny letové komponenty a demontovány veškeré pyrotechnické prvky. V každém orbiteru bylo totiž umístěno několik náloží, které se mohly použít v nouzových situacích. Dalo by se jejich pomocí například odstřelit jedno z oken, které pak sloužilo jako nouzový východ nebo by se jimi mohlo uvolnit zaseklé přistávací zařízení. Počítalo se i s takovou situací, že by se stal raketoplán zcela neovladatelný a hrozil jeho pád do obydlené oblasti, kde by napáchal rozsáhlé škody. V takovém případě by se dálkovým povelem aktivovaly výbušniny, které by jej zničily ještě před dopadem a to i za cenu ztráty posádky. Technici odmontovali i hlavní motory raketoplánu (Space Shuttle Main Engine – SSME) a na jejich místo nainstalovali repliky (Replica Shuttle Main Engine – RSME). Jedním z nejdůležitějších úkolů bylo důkladné vyčištění nádrží a potrubí od provozních látek, protože některé byly vysoce toxické. Jen samotná detoxikace raketoplánu vyšla na zhruba šest miliónů dolarů. Celkově zabraly tyto a další drobnější úpravy řadu měsíců, a když se nasčítají veškeré vynaložené náklady, vyjde nám, že NASA na prodeji příliš nevydělá. Vzhledem k tomu, že zajišťuje i přepravu raketoplánu k novému majiteli, což také není nejlevnější záležitost, s určitou nadsázkou se dá říct, že své stroje dává „za hubičku“.

Discovery, nejstarší dochovaný raketoplán, schopný kosmického letu, našel nový domov nedaleko Dullesova mezinárodního letiště ve Virginii. Zde se nachází Udvar-Hazyho středisko (Steven F. Udvar-Hazy Center), což je součást Národního muzea letectví a kosmonautiky (Smithsonian’s National Air and Space Museum). To má již ve svém vlastnictví první letuschopný prototyp raketoplánu Enterprise a protože Discovery zaujme jeho místo, bylo nutné vyřešit otázku, kam s ním. Nakonec padlo rozhodnutí, že se Enterprise přestěhuje na palubu letadlové lodě USS Intrepid (Neohrožený), která je zakotvena v New Yorku a slouží jako námořní, letecké a kosmické muzeum (Intrepid Sea, Air & Space Museum). I v tomto případě bylo zapotřebí uvolnit prostor a proto se tři letadla, konkrétně Douglass F3D Skyknight, Supermarine Scimitar a MiG-15 musela přesunout pryč. Získalo je Empire State Aerosciences Museum, takže zájemci o jejich spatření je najdou v tomto muzeu u města Glenville.

Samotný transport raketoplánu Discovery z Kennedyho vesmírného střediska (KSC) na Dullesovo mezinárodní letiště byl naplánován na druhou polovinu dubna 2012. Po nezbytných přípravách, zahrnujících mimo jiné nasazení aerodynamického krytu na zadní část trupu, byl ve dnech 14. až 15. dubna pomocí spojovacího zařízení Mate-Demate Device (MDD) naložen na hřbet speciálně upraveného Boeingu 747. Ten se anglicky nazývá Shuttle Carrier Aircraft (SCA), což se dá přeložit jako letadlový nosič raketoplánu. V tomto případě se jednalo o letoun s označením N905NA, což je starší z dvojice nosičů, které má NASA k dispozici. V úterý 17. dubna za svítání, v 6:58 místního času, se vydal Discovery na svůj poslední let. Jeho nosič startoval z letiště Shuttle Landing Facility, což je místo, na kterém obvykle přistávaly raketoplány po skončení svých vesmírných misí. Nejprve proletěl nad pláží, kde už na Discovery netrpělivě čekaly davy lidí, toužící jej na vlastní oči naposledy spatřit ve vzduchu. Řada lidí si tuto jedinečnou událost zaznamenala fotoaparátem či kamerou. Aby byl zážitek z tohoto velkolepého představení co největší, nosič s raketoplánem udělal otočku a proletěl nad pláží ještě jednou v opačném směru. Poté zamířil k Návštěvnickému centru Kennedyho vesmírného střediska (Kennedy Space Center Visitor’s Center) a montážní hale VAB, na závěr provedl nízký průlet nad přistávací plochou a teprve poté nabral kurs na Dullesovo mezinárodní letiště. Stejně jako při jiných transportech raketoplánu, i tentokrát před ním letělo průzkumné letadlo McDonnell Douglas DC-9 nazvané Pathfinder (Průkopník nebo Naváděč), jehož pilot sledoval počasí v dráze letu a vybíral nejbezpečnější trasu. Společnost raketoplánu během celého letu dělal také doprovodný letoun Northrop T-38 Talon.

Po několika hodinách letu se Boeing s raketoplánem dostal do blízkosti Washingtonu. Nad hlavním městem USA si pak od 9:50 udělal „vyhlídkový let“, který se uskutečnil ve výšce kolem 450 metrů a trval déle než hodinu. Během něj navštívil některé významné stavby, mezi kterými nemohl chybět například Bílý dům, Kapitol nebo Washingtonův monument a díky tomu vznikla celá řada zajímavých fotografií. Teprve po této exhibici se vydal k letišti, kde přistál v 11:05. Na letišti a v jeho blízkosti jej opět očekávalo velké množství lidí a jednalo se bezpochyby o jedno z nejsledovanějších a nejlépe zaznamenaných přistání.

Následující den, 18. dubna, se měl Discovery oddělit od Boeingu a dosednout na svůj vlastní podvozek. Tento plán však zkomplikovalo nepříznivé počasí a tak musela být celá operace odložena až na noc. Protože na Dullesově letišti není žádné speciální zařízení pro tyto účely, jako je Mate-Demate Device v KSC, byly na demontáž použity dva mohutné jeřáby, několik pomocných konstrukcí a další podpůrná vozidla. Aby nemohlo dojít ke ztrátě stability například vlivem větru, byla vyvrtána řada děr do betonového povrchu a jeřáby k němu ukotveny. K samotné akci došlo v nočních hodinách. K horní části raketoplánu se uchytila kovová konstrukce, která jej přidržovala během odpojování od nosného letounu. Po oddělení obou strojů byl Discovery nadzvednut a Boeing zpod něj pomalu vycouval. Když se tím uvolnila plocha pod raketoplánem, jeřáby jej opatrně snížily těsně nad zem. Pak byl uvolněn podvozek, raketoplán na něj dosedl a nosná konstrukce z něj mohla být odpojena.

Slavnostního předání raketoplánu Discovery do muzea se účastnila i řada astronautů, kteří tímto kosmickým plavidlem letěli. Nechyběl mezi nimi například Steven Lindsey, který se účastnil pěti kosmických výprav, z toho tří na palubě tohoto stroje. Byl také velitelem mise STS-133, když se na přelomu února a března 2011 vydal Discovery do kosmu naposledy. Asi nejslavnější osobností, která se na obřadu objevila, však byl devadesátiletý John Glenn. Jednalo se o prvního Američana, který se dostal na oběžnou dráhu a to 20. února 1962 během letu Mercury-Atlas 6. I on měl s raketoplánem Discovery zkušenosti, protože svůj druhý kosmický let uskutečnil právě na jeho palubě. Jednalo se o misi STS-95, která proběhla v roce 1998, a Glennovi v té době bylo těžko uvěřitelných 77 let.

Setkání raketoplánů Enterprise a Discovery V brzkých ranních hodinách 19. dubna byl celý proces ukončen a Discovery se pomocí tahače přesunul na místo, kde se měl konat slavnostní obřad. Z hangáru, kde byl vystaven od roku 2003, byl vytažen testovací raketoplán Enterprise a oba stroje byly postaveny proti sobě tak, že se jejich přední části nacházely v těsné blízkosti. Pravděpodobně to bylo poprvé a zároveň naposledy, co se tyto dva raketoplány dostaly tak blízko sebe. Zajímavé je, že se jedná o dva exempláře, z nichž každý je svým způsobem nejstarší. Enterprise je úplně první prototyp raketoplánu, který uskutečnil let. Nikoli však kosmický, ale pouze v atmosféře. Nejprve cestoval na hřbetě letadlového nosiče a později se od něj odděloval a samostatně přistával. K plánované přestavbě, která měla umožnit jeho let do vesmíru, nakonec z finančních důvodů nikdy nedošlo. Discovery je zase po zkáze Challengeru a Columbie nejstarší dochovaný raketoplán, který uskutečnil výpravu na oběžnou dráhu.

Po skončení slavnostního předání byl Discovery přesunut do hangáru, na místo, kde dříve stál jeho předchůdce, raketoplán Enterprise. V dalších dnech na něm byly provedeny poslední úpravy, aby mohl být vystaven v celé své kráse. Z ocasní části technici sejmuli aerodynamický kryt a odstranili vzpěry z motorů, které tam byly nainstalovány kvůli letecké přepravě. Obojí se použije ještě při transportu raketoplánu Endeavour. Discovery dostane nové vzpěry, se kterými bude vystaven a také získá repliky trysek manévrovacích motorů (OMS), vytvořené z náhradních dílů, které nikdy do vesmíru neletěly. Po těchto a dalších drobných úpravách bude připraven k tomu, aby jej mohli začít obdivovat návštěvníci Udvar-Hazyho střediska.

Raketoplán Enterprise čekal ještě jeden let. Již dříve byl důkladně prozkoumán, jestli bude po tolika letech schopen letecké přepravy a ukázalo se, že by ji měl zvládnout bez újmy. Proto byl přesunut na Dullesovo mezinárodní letiště a přes noc probíhalo jeho připojení na letadlový nosič. Práce probíhaly obdobně, jako když přiletěl Boeing s raketoplánem Discovery, pouze pořadí jednotlivých kroků bylo pochopitelně obrácené. Spojení obou strojů bylo dokončeno 20. dubna v 6:45 místního času a podle původního plánu se měl samotný přelet do New Yorku uskutečnit 23. dubna. Protože však počasí nebylo příznivé, byl odložen o několik dní. Raketoplán Enterprise se na hřbetě svého nosiče vydal do New Yorku až o čtyři dny později, 27. dubna ve 13:39 místního času. Mezi tímto a jeho předchozím letem, který proběhl v listopadu 1985, uplynulo již více než 26 let. Aby vše proběhlo v pořádku, se opět staraly doprovodné letouny. Asi 150 km napřed letěl průzkumný McDonnell Douglas DC-9 a v blízkosti raketoplánu se pohyboval Northrop T-38 Talon. Letadlový nosič se vzácným nákladem dorazil nad New York kolem 14:30 a zahájil sérii přeletů nad vybranými objekty. Byla mezi nimi například Socha Svobody, most George Washingtona nebo nový domov Enterprise – letadlová loď USS Intrepid. Manévry raketoplánu z města sledovalo a fotografovalo či natáčelo mnoho diváků, kteří jej chtěli naposledy vidět ve vzduchu. Po zhruba půl hodině zamířil Boeing k letišti Johna F. Kennedyho, na jehož nejdelší dráze 31L přistál v 15:22. Už na něj čekalo kolem 1 500 hostů, aby jej slavnostně přivítali. Jedním z nich byl i herec Leonard Nimoy, známý hlavně rolí polovičního mimozemšťana Spocka ze seriálu a několika filmů Star Trek. Ten se již s tímto raketoplánem setkal a to 17. září 1976 během jeho křtu, při kterém získal své jméno právě po kosmické lodi ze zmíněného seriálu. Nimoy přednesl krátký projev, který zakončil typickým gestem a pozdravem „Live Long and Prosper“ (Žij dlouho a blaze), také pocházejícím ze Star Treku.

Na letišti musely oba spojené letouny počkat, než dorazí zařízení, pomocí kterého budou od sebe odděleny. K tomu došlo 13. května a poté, co byl raketoplán od svého nosiče odpojen a sundán, dopravil jej tahač do hangáru, kde stráví několik týdnů. K dalšímu přesunu by podle předběžných plánů mělo dojít 4. června. To bude raketoplán dopraven na nákladní člun, který remorkér odtáhne do doku v Bayonne. Zde se přeloží na jinou loď, vybavenou velkým jeřábem a ta jej odveze až k letadlové lodi USS Intrepid. Po vyložení na její palubu bude kolem Enterprise postavena klimatizovaná konstrukce z oceli a textilie. V tomto dočasném pavilonu bude raketoplán vystaven do té doby, než bude dokončena jeho stálá expozice, poté se přesune do ní. Veřejnosti by měl být přístupný od 19. července a to v poloze, jako by právě končil zkušební let a dosedal na přistávací plochu. Přední část bude zvednutá a na motorové sekci nasazen aerodynamický kryt.

A co zbývající dva raketoplány? Nejdále poputuje Endeavour, který získalo Kalifornské vědecké středisko (California Science Center) v Los Angeles. V současné době probíhá ve vystrojovací hale (Orbiter Processing Facility – OPF) číslo 2 jeho důkladné čistění od provozních látek a další přípravy na to, aby mohl být vystaven. Počítá se s tím, že samotný přesun raketoplánu se uskuteční někdy během září nebo října letošního roku. Letadlový nosič jej dopraví na mezinárodní letiště v Los Angeles a to minimálně s jedním mezipřistáním kvůli doplnění paliva. Na letišti bude raketoplán od něj oddělen a dopraven až do střediska. Problém je v tom, že mezi ním a letištěm je vzdálenost asi 20 km, kterou bude muset Endeavour překonat po zemi. Vzhledem k tomu, že jeho hmotnost je kolem 80 tun a rozpětí křídel téměř 24 metrů, nebude jednoduché naplánovat vhodnou trasu. Úředníkům v Los Angeles se podařilo zajistit transportér, který převážel raketoplány z Palmdale, kde byly stavěny, na Edwardsovu leteckou základnu. Ten však sám o sobě má hmotnost 76 tun, takže trasa, po které souprava pojede, bude muset snést zátěž bezmála 160 tun. Plánovaná rychlost transportéru během pozemní přepravy bude kolem 2 km/h, takže celý převoz bude trvat několik hodin. Původně měla celá akce proběhnout v noci, aby se zmenšil dopad na ostatní dopravu, ale už se ozývají hlasy, že by naopak měla být uskutečněna v denních hodinách, aby ji mohlo sledovat co nejvíce lidí. Ještě nikdy se totiž raketoplán nepřesouval v takové blízkosti městského centra, jako tomu bude v tomto případě. Po úspěšném zvládnutí transportu bude Endeavour nejprve dočasně uložen v nově postaveném hangáru, kde počká, až bude připravena nová expozice. Ta má být dokončena v roce 2016 a návštěvníci v ní uvidí Endeavour ve svislé poloze, jako by byl připraven ke startu.

Jako v předešlých případech, i v tomto bylo zapotřebí kvůli umístění raketoplánu odstěhovat jiný exponát. O co se jednalo tentokrát? Kupodivu to byl další raketoplán, pojmenovaný Explorer (Průzkumník). Že jste o něm ještě neslyšeli? Není se co divit, nejednalo se totiž o funkční stroj, ale o pouhou maketu orbitální části, která byla vystavena v Návštěvnickém centru od roku 1993. Díky ní si mohli zájemci prohlédnout, jak tato kosmická loď vypadá zblízka a nahlédnout i dovnitř. Explorer odvezlo nákladní auto na speciálním 144kolovém podvozku 11. prosince 2011 do doku v blízkosti montážní haly (VAB). Z něj bude lodí dopraven do Johnsonova vesmírného střediska (Johnson Space Center), odkud se sledovaly a řídily všechny americké pilotované lety, projde renovací a bude vystaven v jeho návštěvnickém centru. To bude mít možnost, na rozdíl od nových majitelů skutečných raketoplánů, povolit návštěvníkům vstup přímo do vnitřních prostor Exploreru. Zajímavostí je, že nejprve měly být před transportem maketě odmontována křídla, ale protože by snímky takto odstrojeného stroje byly poměrně žalostné a mohly by se stát symbolem konce celého programu, nakonec byla ponechána, i když se tím převoz poněkud zkomplikoval. Na místě, kde dřív stávala, vyroste nový hangár, kde bude vystaven Atlantis v podobné konfiguraci, jako se pohyboval po oběžné dráze, včetně otevřených dveří nákladového prostoru. V blízkosti Exploreru stála v šikmé poloze sestava tvořená vnější nádrží (External Tank – ET) a dvojicí pomocných startovacích raket (Solid Rocket Booster – SRB). I ona musela pryč kvůli stavbě hangáru a proto byla také nabídnuta Johnsonovu vesmírnému středisku. To však neprojevilo zájem a tak podle současných plánů v KSC zůstane. Projde jen nezbytnou údržbou, vztyčí se do svislé polohy a bude k vidění poblíž nové expozice s raketoplánem Atlantis. Ten se má do ní nastěhovat v listopadu a veřejnosti by měla být otevřena v červenci 2013.

Přesun makety Explorer Poslední raketoplán – Atlantis – se momentálně nachází ve vystrojovací hale číslo 1 a podobně jako u Endeavouru jsou z něj demontovány části, které by ještě mohly být v budoucnu použity. Jeho cesta na místo, kde bude vystaven, bude ze všech raketoplánů nejkratší. Stane se totiž exponátem Návštěvnického centra Kennedyho vesmírného střediska, vzdáleného jen několik kilometrů. Během přípravných prací si jej 27. dubna přišla prohlédnout vzácná návštěva. Tvořili ji Neil Armstrong, první člověk, který vstoupil na měsíční povrch a Robert Crippen, který pilotoval raketoplán Columbia při jeho úplně první misi do vesmíru (STS-1).

Stěhování se netýká jen samotných raketoplánů, ale i dalších zařízení, která se používala během programu Space Shuttle a nyní pro ně už není využití. Patří mezi ně například jedna z nejstarších maket raketoplánu, která byla postavena v Johnsonově vesmírném středisku už během 70. let. Anglicky se jmenuje The Full Fuselage Trainer (FFT), což by se do češtiny dalo poněkud kostrbatě přeložit jako trenažér celého trupu. Donedávna byla umístěna v hale Space Vehicle Mockup Facility (SVMF) a připravovali se na ní všichni astronauti, kteří měli letět raketoplánem do kosmu. Vypadá jako skutečný orbitální letoun, pouze jí chybí křídla a je vyrobena převážně z překližky. Některé části jsou pohyblivé – například dveře nákladového prostoru a v kabině se nachází skutečné přístroje. Také je vybavena vnitřním televizním okruhem. Protože se bude stěhovat do Leteckého muzea v Seattlu (The Museum of Flight), museli nejprve technici zjistit, jak maketu co nejšetrněji dopravit na místo určení. Přeci jen už je jí kolem 40 let a snadno by mohlo dojít k poškození. Vzhledem k tomu, že byla postavena ve skutečné velikosti, měří na délku více než 36 metrů. Doprava tak rozměrného nákladu v celku by byla velmi náročná a tak byla v listopadu 2011 rozdělena na tři díly. První tvoří přední část s kabinou pro posádku, druhý nákladový prostor a poslední pak blok s motory. Později došlo ještě k rozdělení větších kusů na více částí. Některé již do muzea dorazily během dubna a začátkem května, největší komponenty (přední část a nákladový prostor rozdělený na dva díly) by měl přepravit speciální nákladní letoun Super Guppy během dalších měsíců. Maketa by měla být po opětovném složení vystavena v nové Vesmírné galerii (Space Gallery) a stát se hlavním exponátem Akademie vesmírných letů (Spaceflight Academy).

Zařízení, na kterých probíhal trénink, bylo samozřejmě více. Patřil mezi ně i The Shuttle Motion Simulator (SMS), na kterém astronauti zažívali podobné pohyby, zvuky a zrakové vjemy jako při startu nebo přistávání skutečného raketoplánu. Má s ním téměř identickou letovou palubu a pomocí šesti hydraulických „noh“, ovládaných počítačem, dokáže navodit stejné pocity jako opravdové kosmické plavidlo. Pracoval, stejně jako předchozí trenažér, v Johnsonově vesmírném středisku a do provozu byl uveden v roce 1977. Nově bude umístěn v technickém oddělení A&M univerzity v Texasu, kterému NASA poskytne kompletní dokumentaci i náhradní díly. Nejprve bude fungovat bez pohyblivých částí, jejich zprovoznění bude provedeno později. Poté budou mít studenti jedinečnou příležitost zažít stejné pocity, jaké měli američtí astronauti na začátku nebo konci vesmírné mise.

O další testovací zařízení či určité komponenty, používané v programu Space Shuttle, se podělí různé instituce. Je mezi nimi několik muzeí, Adlerovo planetárium (Adler Planetarium) nebo Americké vesmírné a raketové středisko (U. S. Space & Rocket Center). Zbyly na ně další simulátory, trenažéry, makety částí raketoplánu nebo některé díly motorového systému. Školy pak mohou získat za poštovné a balné dlaždice tepelné ochrany nebo balenou stravu, jakou konzumovali astronauti ve vesmíru.

Vybrané zdroje:

Navigace v sérii<< Endeavour v ulicích velkoměstaSTS-83: Když stávkuje baterie >>