Při pohledu na noční oblohu si nelze nepovšimnout věrného souputníka planety Země – Měsíce, který je dominantním vesmírným objektem v období své viditelnosti. Je to těleso, které zaujalo nejen astronomy, ale i spisovatele, básníky a další. Jeho existence je pro Zemi zcela zásadní a to hned z několika důvodů. Pokud by neexistoval, došlo by k velkým výkyvům zemské rotační osy a tím i k větším změnám klimatu. Neexistence Měsíce by se odrazila i v přílivech a odlivech. Neznali bychom zatmění Měsíce ani Slunce a další záležitosti, které Měsíc ovlivňuje. Měsíc je zkrátka pro Zemi důležitý a jedinečný.
Ve Sluneční soustavě existuje ale více těles, kterým říkáme měsíce nebo přirozené družice, či satelity planet. Na rozdíl od našeho Měsíce, který se píše s velkým M na začátku, ty ostatní píšeme s malým m.
Ve Sluneční soustavě má většina planet měsíce Ty mohou mít různé rozměry a tvary. Pouze Merkur a Venuše žádnou přirozenou družici nemají.
Měsíce lze rozdělit podle velikosti a tvaru do dvou základních skupin. V té první jsou velké pravidelné měsíce. Ty mají tvar koule nebo elipsoidu. Mezi tyto měsíce patří Jupiterovy čtyři velké Galileovské měsíce Ganymédes, Callisto, Io, Europa, Saturnův měsíc Titan, náš Měsíc a další. Do druhé skupiny řadíme zpravidla malé nepravidelné měsíce. Ty mají obtížně definovatelný nepravidelný tvar. Mezi tato tělesa patří oba Marsovy satelity Phobos a Deimos a celá řada měsíců u velkých planet. Obě skupiny, tedy tvarově pravidelná i nepravidelná tělesa, mohou mít klasický např. regolitový povrch jako má náš Měsíc nebo třeba Ganymédes a Callisto. Existují však i měsíce, které mají celý povrch pokrytý ledem. Pokud je jejich povrch pokryt ledem, označujeme je jako ledové měsíce. Takovým měsícem je např. Europa.
Jaké jsou další specifikace těchto těles? Měsíce planet jsou tělesa, která obíhají kolem svých mateřských planet, případně i kolem jiných těles např. asteroidů. Jejich pohyb může být značně komplikovaný.
Měsíce jsou vždy menší a méně hmotné než jejich mateřské těleso. Ve Sluneční soustavě ale existují přirozené satelity, které mohou být větší než některé planety Sluneční soustavy. Jedná se např. o měsíce Ganymédes a Titan, které jsou větší než planeta Merkur. Pokud by tato tělesa nebyla držena gravitačním polem svých mateřských planet a pohybovala po samostatných drahách kolem Slunce, byla by považována legálně za planety (samozřejmě za předpokladu, že by splnila celou definici o planetách).
Kolem naší Země obíhá jediné přirozené těleso – náš Měsíc. Jak ale ukázal průzkum Sluneční soustavy, okolo jednoho mateřského tělesa může obíhat i více měsíců (satelitů, družic). Terestrické planety (planety typu Země) mají v souhrnu pouze tři měsíce. Jeden u Země a dva u Marsu. Ale velké jovistické planety (planety Jupiterova typu) mají pojmenovaných satelitů značně více. Např. kolem Jupitera bylo objeveno 63 měsíců, podobně kolem Saturnu 62 měsíců, u Uranu je detekováno 27 měsíců a u Neptunu 13 měsíců.
Povrch jednotlivých měsíců je velmi rozmanitý. Asi nejčastějšími povrchovými útvary jsou různé typy kráterů od malých jamek po velká kruhová pohoří. Ty se nachází jak na velkých tělesech, tak i malých nepravidelných satelitech jako je např. Amalthea, Thebe a Phoebe. U některých měsíců byly zjištěny nápadné dominantní impaktní krátery. Příkladem mohou být např. Saturnovy měsíce Tethys s kráterem Odysseus o průměru 450 – 500 km nebo Mimas s kráterem Herschel o průměru asi 130 km, což je asi třetina průměru měsíce. Ve Sluneční soustavě existují i velmi zvláštní měsíce. Jedním z nich je Japetus, se zajímavým pohořím táhnoucím se podél jeho rovníku. Navíc tento Saturnův satelit má část jedné polokoule extrémně tmavou. Je dokonce tmavší než černé uhlí. Naproti tomu Rhea, další z velkých měsíců Saturnu, odráží většinu dopadajícího záření. Je to měsíc s extrémním albedem blížícím se jedné. Velmi neobvyklé jsou povrchové struktury měsíce Hyperion, které připomínají houbovitou strukturu. Na satelitu Io se zase vyskytuje silná sopečná aktivita. Vulkány zde chrlí zplodiny do velké výšky. Na Europě je možné v detailních záběrech studovat ledové kry. Záhadou je i terén na Uranově měsíci Miranda. Strmé bloky skal o značné výšce jakoby k sobě vůbec nepatřily. Pokud jsou měsíce větší, mohou mít i vlastní atmosféru. Výrazná atmosféra byla zjištěna a potvrzena u Saturnova Titanu, řídkou atmosféru má např. i Rhea. Na některých dalších ji lze detekovat pouze stopově. Satelity má i bývalá planeta Pluto. V roce 1978 byl objeven Charón, který má vázanou rotaci vůči Plutu. Na začátku tohoto století k němu přibyly další dva satelity Nix a Hydra. Jak přesně vypadají zatím nevíme, kosmický průzkum v oblasti Pluta začne až po příletu kosmické sondy pravděpodobně kolem roku 2015.
Překvapením pro astronomy před několika lety byl objev satelitu Daktyl u asteroidu Ida. Do té doby se nepředpokládalo, že i asteroidy by mohly mít své satelity. Nyní je již objeveno více satelitů u asteroidů, než u planet.
Jak je vidět, je svět měsíců Sluneční soustavy velmi rozmanitý a zajímavý. Rozhodně stojí za další kosmický průzkum.
Poznámka autora:
Sluneční soustava je v tomto článku, oproti předchozím, psána s velkým S. Není to chyba, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale snaha prosadit skutečný název naší soustavy. Problematika byla konzultována jednak s Ústavem pro jazyk český, který k tomu nezaujal jednoznačné stanovisko. Dále byla projednávána s terminologickou komisí České astronomické společnosti, která tento názor rovněž podporuje. Do budoucna pravděpodobně VV ČAS připraví tiskové prohlášení, které se bude této problematiky týkat.
