Hvězda je sférické kosmické těleso, které můžeme pozorovat na denní i noční obloze. Na denní obloze je za bezmračné oblohy pozorovatelná pouze jediná hvězda – Slunce. Tato hvězda je vůči Zemi nejbližší, leží ve vzdálenosti 1 AU (1 astronomická jednotka), což umožňuje sledovat aktivní procesy na jejím povrchu. Ostatní hvězdy lze pozorovat na noční obloze pouze jen jako bodové zdroje světla s různou jasností a nádechem barvy. Vzdálenosti těchto hvězd jsou totiž tak velké, že až na výjimky je nelze rozlišit jako plošné těleso ani velkými dalekohledy. Hvězdy jsou přesto dominantní složkou svítící viditelné hmoty ve vesmíru.
Hvězdám se postaru říká stálice, neboť se na první pohled vůči svému pozadí nepohybují. To je ovšem klam. Přesná astrometrická měření prozradí, že se hvězdy pohybují různými směry a rychlostmi. Hvězdy na obloze jsou seskupeny v souhvězdích. Jedná se však pouze o náhodnou projekci. Většina hvězd v souhvězdích spolu nemá naprosto žádnou fyzickou vazbu. Existují však malé gravitačně vázané systémy jako jsou například hvězdokupy a některé dvojhvězdy. Výrazné jasné hvězdy na obloze mají svůj historický název. Nezávisle na tom jsou mnohé výrazné hvězdy označeny řeckým písmenkem se zkratkou souhvězdí, ve kterém se nachází. Slabší hvězdy mají označení číselné. Pouhým okem lze na celé noční obloze spatřit asi 6 až 10 tisíc hvězd. Záleží však na kvalitách pozorovacího stanoviště.
Hvězdy vznikají kondenzací z rozsáhlých oblaků mezihvězdné hmoty, tedy mlhovin. Ty obsahují prachová zrnka a řídký plyn. Za určitých podmínek se v mlhovině vytvoří lokální zhuštěniny, vznikne tedy jakýsi zárodek, který na sebe začne gravitačně vázat hmotu z nejbližšího okolí. Nabalováním se zárodek postupně zvětšuje. Jakmile dosáhne rovnovážného stavu, dojde k vyrovnání gravitační síly vůči tlaku plynu. Dalším pozvolným smršťováním uvnitř narůstá tlak a teplota, což po určité době vede k zapálení termonukleárních reakcí. Spuštěním syntézy se zrodí nová hvězda, která dosedne podle své hmotnosti na určité místo v hlavní posloupnosti HRD (Hertzprung – Russelova diagramu). Syntézou uvolněná energie vytváří tlak plazmatu, který působí proti gravitaci. Vnitřní tlak je v rovnováze s gravitací. Jak bude vypadat další vývoj hvězdy je dáno hlavně její hmotností. Od hmotnosti se odvíjí celá řada dalších charakteristik. Např. jakou bude mít hvězda povrchovou teplotu, barvu, jaké reakce v ní budou probíhat a jak se bude měnit její chemické složení, za jak dlouho se dostane do závěrečného stádia svého vývoje a jakým způsobem bude závěrečné stádium probíhat atd.
Hvězdy mají většinou tvar koule, pokud rotují pomalu, nebo eliptický tvar při rychlejší rotaci. V tomto případě se více projevuje odstředivá síla. Hvězdy jsou objekty s různou hmotností. Ta se pohybuje od málo hmotných objektů (zlomky hmotnosti Slunce) až po velmi hmotná tělesa (více než sto hmotností Slunce). Rovněž objem může být různý. Nejvíce je hvězd spalujících vodík, umístěných na tzv. hlavní posloupnosti HRD. Existuje však i skupina menších hvězd, které mají označení „trpaslíci“. Na opačné straně jsou velmi objemné hvězdy, kam patří tzv. „obři“ a „veleobři“.
Hvězdy nejsou ve vesmíru rozloženy rovnoměrně. Jsou gravitačně vázány v menších i větších celcích – galaxiích. V každé se průměrně nachází kolem 100 miliard hvězd. Uvnitř galaxie se však mohou vyskytovat i skupinky hvězd se silnější gravitační vazbou. Může se jednat o raná stádia hvězdných asociací s relativně malým počtem hvězd nebo o otevřené či kulové hvězdokupy. Poslední jmenovaná skupina má velmi silné gravitační vazby a může obsahovat až kolem miliónu hvězd.
Hvězdy jsou základními stavebními kameny ve vesmíru.
