2. srpna 2010 se již pojedenácté sjeli na fotbalové hřiště u Bažantnice amatérští astronomové z celého Plzeňska a nejen odtud. Jeden z účastníků byl dokonce až z Benešova nad Ploučnicí, tj. z Ústeckého kraje. Areál se po loňské důkladné rekonstrukci dočkal ještě několika vylepšení, ale jednalo se spíše o drobnosti. Asi nejpodstatnější změnou se tak stalo zprovoznění dveří na opačné straně klubovny. Ty byly výhodné v tom, že zkracovaly cestu k dalším částem areálu a hlavně umožňovaly v případě deště procházet celou trasu pod střechou.První den se ve většině místností musela udělat nejprve důkladná přestavba. Překážející části inventáře expedičníci odsunuli ke stěnám, případně je přemístili někam jinam a místo nich přišel materiál, potřebný pro chod praktika. Do šaten se tak nastěhovaly stoly z klubovny, aby bylo na co umístit výpočetní techniku, v jedné navíc vyrostly regály, na které se naskládaly zejména astronomické potřeby. Využita byla i jedna menší místnost mezi šatnami. V klubovně táborníci rozmístili kuchyňské vybavení a chladničky zaplnili potravinami, aby nikdo nestrádal hladem. Kromě toho si také každý musel zajistit příbytek na přespávání a ukládání osobních věcí. Tentokrát se stany směly stavět jen v zadní části areálu, ale v tom nebyl problém, protože místa zde bylo dost. Zakládání tábora znepříjemňoval občasný déšť, ale tyto komplikace se podařilo překonat a zanedlouho na plácku vyrostla řada stanů různých konstrukcí i barev. Po zdárném splnění těchto úkolů Lumír svolal všechny na nástup a pronesl zahajovací řeč. Poté se už účastníci vydali přes les a pole do Hvozdu na večeři. V tomto roce se opět stravování vrátilo do hospody u silnice, kam se chodívalo v době, kdy Expedice v Bažantnici začínala. V ní paní Růžičkovou nahradil pan Trojánek a kvalita pokrmů zřejmě díky lepšímu zázemí vzrostla.
Další dny už byly klasicky „expediční“. Poté, co služba připravila čaj a něco k zakousnutí, co nejhlasitějšími zvukovými efekty vzbudila zbytek tábora a vyhlásila snídani. Někdy se k budíčku používaly i netradiční způsoby. Jedna služba na účastníky, spící na hřišti, využila zavlažovací zařízení, jiná obcházela jednotlivé stany a spáče budila pouze polohlasem. O nejoriginálnější a zároveň nejdrsnější budíček se postaral určitě Marek Česal, který přijel uspořádat již tradiční Den s pobočkou. Naplnil plastovou láhev kapalným dusíkem a ponechal ji na hřišti za stany. Poměrně dlouhou dobu se nic nedělo, ale pak následoval hlasitý výbuch, který láhev rozmetal po trávě. Vzápětí se do toho ozvalo hlasité zvolání „snídaně“, které uklidnilo vyděšené expedičníky, kteří se v první chvíli domnívali, že se ocitli ve válečné zóně, případně, že na ně padá střecha budovy.
Poté, co se táborníci probrali ze spánkového kómatu, přesunuli se do klubovny, kde si pečlivě vybrali co nejsilněji namazaný krajíc, rohlík či vánočku, nalili čaj a oddali se konzumaci. Pokud nebyli příliš zničení předchozím pozorováním, zaplétaly se zde už první debaty na různá témata. Po skončení snídaně a ranní hygieně se rozběhl dopolední program, který byl každý den trochu jiný. Když to obloha umožňovala, sledovala se pomocí dalekohledů sluneční aktivita. Několikrát potrápil Lumír Honzík zejména méně zkušené účastníky svými „záludnými otázkami z astronomie“. Pokud nebylo zapotřebí zpracovávat napozorovaná data, mohl se každý bavit po svém. Hrály se společenské hry, fotbal, četly se knížky, případně se něco dělalo u počítačů. Hospodář zkontroloval zásoby potravin a pokud byl něčeho nedostatek, vyrazilo několik lidí na nákup do Manětína. Kolem půl jedenácté se vydala na oběd služba, po jejím návratu do tábora pak všichni ostatní. Během pracovních dnů se chodilo obědvat do jídelny zemědělského družstva, o víkendu do hospody.
Odpolední program se opět věnoval práci nebo zábavě. Přednost měla samozřejmě astronomická činnost, takže po pozorovacích nocích bylo možné vidět expedičníky, sedící po dvojicích a provádějící pro neznalé podivnou činnost. Jeden posouval pravítkem po velkém papíru s podivnými obrazci a hlásil nějaké číselné kódy, druhý je zapisoval do jakéhosi protokolu. To probíhalo odměřování meteorů, případně jeho kontrola. Po této náročné činnosti se odměřovači většinou chvíli věnovali něčemu jinému, aby pak mohli zasednout k počítači a přepsat do něj údaje z protokolů. Ti, kteří v noci používali fotoaparáty nebo CCD kameru, také seděli u PC a věnovali se svým elektronickým datům. Pokud nebylo co zpracovávat, mohla přijít na řadu třeba nějaká přednáška. Letos si mohli účastníci Expedice poslechnout Jakuba Tomana, který hovořil o pozorování Slunce, Lumíra Honzíka, povídajícího o meteorech nebo posledně zmíněného ve dvojici s Ondrou Trnkou, přednášející společně o přistání na Měsíci a výpravě za zatměním do Číny. V teplejší dny se někteří osvěžovali v rybníku za lesem, kde sídlila rodinka labutí se dvěma mláďaty a při cestě zpátky do tábora mohli sbírat houby. Letos jich bylo v okolních lesích opravdu mimořádné množství, takže stačilo zajít doslova jen pár kroků od hřiště a už se daly najít. Také se záhy na různých místech areálu objevilo několik papírů, na kterých se sušily houbařské úlovky.
Vždy kolem 16. hodiny služba nachystala svačinu a opět na ní svolala ostatní táborníky. Po nasycení mohl odpolední program pokračovat. Většinou už byl volnější, protože si expedičníci potřebovali odpočinout od zpracování a případně se připravit na večerní pozorování. Když bylo vhodné počasí, bylo možné nad táborem spatřit dálkově ovládaný model letadla nebo vrtulníku. Také zde účastníci mohli zažít několik efektních startů raketových modelů. Tento rok se neuskutečnil žádný hromadný výlet do okolí, hlavně z důvodu nepříznivého počasí. Byly jen individuální, pro malé skupinky. Například tři táborníci byli hledat „kešky“ v okolí Plas, kde objevili dvě, jiný den čtyři účastníci navštívili nedalekou obec Pláně, kde je velká ohrada s koňmi a pěkné dětské hřiště. Když se přiblížil čas odchodu na večeři, svolal Lumír vždy všechny na betonový plácek, kde probral organizační záležitosti, určil službu na následující den a v případě příznivé předpovědi provedl rozdělení do skupin. Po tomto nástupu se opět šlapalo za jídlem do Hvozdu.
Když bylo večer beznadějně zataženo a nebyla šance na zlepšení, trávil se čas povídáním, hraním her, pouštěním hudby či videí a podobnými činnostmi. Jeden večer se uskutečnilo vypuštění teplovzdušného balónu. Ten se po chvilce zahřívání pomalu vznesl a stoupal stále výš a výš, až zmizel v oblacích. Pro několik mladších táborníků byla jinou noc připravena stezka odvahy, při které měli procházet lesem až na pole, které se nachází za ním. Samozřejmě bez baterky nebo jiného zdroje světla. Někteří se sice přiznali, že mají obavy, ale pak se přeci jen odhodlali a cestu zvládli. Našel se však jeden účastník, který velmi dlouho váhal, psychicky se připravoval, až nakonec přišel s tím, že by to nezvládl a stezky se tedy nezúčastnil.
V případě jasné oblohy bylo samozřejmě vše jinak. Již od setmění, někdy i před ním, se postupně stěhovala technika z místností pod širou oblohu, provádělo se její ustavení a nastavení. Meteoráři dávali dohromady protokoly, mapy, podložky a další pomůcky, fotografové připravovali fotoaparáty. Jakmile se dostatečně setmělo, účastníci se rozdělili do skupin podle svého programu a přesunuli se na svá stanoviště. Ta byla buď na betonu před hlavní budovou nebo přímo na travnaté ploše hřiště. Když začalo samotné pozorování, bylo slyšet z různých míst hřiště v nepravidelných intervalech zvolání „stop!“. To oznamovalo, že některý z pozorovatelů spatřil meteor a podle hlasitosti výkřiku se dalo i usuzovat, jak byl jasný. Pokud to počasí dovolilo, pozorovalo se až do časných ranních hodin. Pouze obvykle kolem půl druhé služba vyhlásila „půlnoční svačinu“ a kdo mohl, na chvíli se z rosou podmáčeného hřiště šel schovat pod střechu klubovny. V ní byl vždy připraven teplý čaj a nějaká oplatka k zakousnutí. Po zahřátí a občerstvení se zase všichni vrátili na svá místa a mohli pokračovat. Je jasné, že po takovém pozorování nebyl budíček plánován na nějakou brzkou hodinu. Většinou měl být v devět, ale někdy to služba nestihla a tak si expedičníci po probdělé noci mohli přispat ještě nějakou tu minutu navíc.
Jednou z tradičních akcí na Expedici se stal tzv. Den s pobočkou, který již poněkolikáté připravil pro táborníky Marek Česal. V letošním roce byl program výrazně inovován, takže se uskutečnily hrátky s tekutým dusíkem, vyráběly se obří bubliny, zkoušely se různé metody zhasínání svíček nebo se skládaly origami. Ani sportovní část nebyla vynechána. Při jedné z her dostali účastníci na nohu přivázané nafukovací balónky a jejich úkolem bylo je zlikvidovat soupeřům. Na konci Dne s pobočkou všechny soutěžící Marek podaroval drobnými odměnami.
Těsně před maximem Perseid do tábora zavítal redaktor Českého rozhlasu Plzeň Jiří Blažek, který s vybranými účastníky natočil dvě krátké reportáže. Jedna se týkala samotné Expedice, druhá patřila zmíněnému meteorickému roji. Nahrávky pak byly vysílány ten samý den v odpoledních hodinách a táborníci je poslouchali z autorádia.
V závěru Expedice, když předpověď nedávala naději na vyjasnění, se uskutečnilo oblíbené opékání buřtů na ohni. Protože však hrozil déšť, konalo se tentokrát v krbu pod střechou. Na výběr byly dokonce dva druhy uzenin, kromě špekáčků i párky. Na dochucení byl připraven křen, dva druhy hořčice a kdo chtěl, mohl k tomu ještě přikusovat cibuli. Nevýhodou byly poněkud stísněné prostory u krbu, takže opékat mohlo současně jen pár osob. Hladoví jedinci tak museli vždy počkat, až si dostatečně opečou potravu ti, co byli rychlejší a probojovali se až k ohništi. Protože se během jednoho večera nestačily sníst všechny zakoupené uzeniny, bylo opékání zopakováno hned další zataženou noc. To už zmizelo všechno, co služba připravila na „občerstvovací stoleček“.
Počasí v roce 2010 Expedici příliš nepřálo. Hned první den mohli účastníci zmoknout a nebylo to zdaleka naposledy. Vytrvalého deště si mohli expedičníci „užít“ již druhého dne. Následovala po něm sice pozorovací noc, ale podmínky nebyly moc dobré. Sešly se při ní snad všechny možné rušivé faktory – oblačnost, Měsíc i mlha. Pozorovat se dalo i další noc, ale to už se zatáhlo kolem půl jedné a pak následovala řada beznadějně zatažených nocí. Do toho se opět přidal déšť, takže z jedné večeře se všichni vrátili totálně promoklí. Aby se to neopakovalo, v následujících dnech se několikrát jelo na jídlo do Hvozdu auty. Nejhorší počasí bylo o prvním víkendu, kdy pršelo skoro celý pátek a sobotu. Situace se vyhrotila v sobotu dopoledne, kdy se v jednom místě stanového tábora začalo tvořit jezírko. Jakmile to bylo možné, muselo se z nejvíce postižených stanů všechno vynést a pak je přestěhovat na jiné místo. Jak se ukázalo, stály v nenápadném dolíku, kam stékala voda z okolí. Z něj se pak vynášela voda pomocí kýblů skoro celý den. Takovou potopu nepamatuje nikdo z pamětníků. Dala by se snad přirovnat k Expedici na Bambousku v roce 1996, kdy také vydatně pršelo a celý tábor byl kvůli tomu pokryt vrstvou bahna, nebo k některému roku ve Šťáhlavech, kdy kvůli dešti, umístění na svahu a stáří stanů do nich také zatékalo. Nikdy však nevznikla tak velká a hluboká laguna, jako letos. Naštěstí v neděli se počasí začalo zlepšovat a druhý týden už proběl bez podobných událostí. I noční obloha byla přívětivější, takže celkem se za Expedici dalo pozorovat alespoň částečně pět nocí.
Než se účastníci nadáli, byl tu konec Expedice. Poslední noc byla ve znamení silného větru, který lomcoval stany, ale naštěstí nezpůsobil žádné škody. Po budíčku a snídani se všichni dali do uklízení podle předem určeného rozpisu. Každý dostal nějaký úkol. Někdo měl na starosti vynášení techniky, jiný její naložení do aut, další dávali do pořádku klubovnu, šatny či sprchy. Nezapomnělo se pochopitelně ani na záchody a úklid celého tábora. Také stany začaly postupně mizet a jejich obsah expedičníci přenášeli do přistavených vozů. Pro mladší účastníky do tábora přijížděli rodiče, starší se museli spolehnout na vlastní auta, případně na dopravu planetární dodávkou. Zpestřením smutného balení se stala koulovačka. Ano, čtete správně, poslední den Expedice se odehrála bitva, při které létaly ledové koule. Jak je to možné? V rámci úklidu klubovny se musely rozmrazit také ledničky a toho využil Pepa Hanuš, který z tajícího ledu zformoval několik koulí a rozpoutal malou přestřelku. Během dopoledne byla zahlazena většina stop po čtrnáctidenním pobytu amatérských astronomů a hřiště zůstalo nezvykle prázdné a tiché. Po následující zhruba rok se zde budou pohybovat jen fotbalisté, jejich fanoušci a případně domorodci. Možná sem zavítá nějaká lesní zvěř nebo domácí zvíře z nedaleké vesnice. Jinak bude hřiště čekat na příští léto, kdy se sem, pokud se nestane něco nečekaného, zase astronomové vrátí.
Popis událostí na Expedici 2010 den po dni najdete v Expedičním deníku.
