Baterka
Pozorovací činnost na Expedicích i na ostatních pozorovacích akcích se vždy brala vážně. To ovšem neznamená, že by při této někdy docela náročné činnosti nebyla žádná zábava. Jednou ze zásad dodržovaných během pozorování byla světelná kázeň. Jakmile bylo oficiálně vyhlášené pozorování, pozhasínala se všechna světla. Pokud v určitých prostorách něco muselo svítit, mohlo to být pouze světlo tlumené nebo červené. To bylo např. krátkodobě při hledání zapomenutých věcí ve stanech. Tlumené světlo měla i plynová lampa, umístěná ve velkém stanu vedoucích. Během pozorování se však používala světla červená. To byla zpravidla obyčejná baterka, která se zastínila bílým papírem, přes který se ještě natáhl červený celofán. Později se začaly využívat i modernější LED prvky, které měly nepatrnou spotřebu.
Občas však došlo k porušení těchto pravidel. K tomu zpravidla na začátku docházelo u nováčků, kteří se poprvé ocitli na tomto táboře a nemohli se nabažit své baterky. Tím byla jinak poklidná pozorovací atmosféra poněkud narušena.
Někdy se o porušení však postarali i ti, kteří měli dohlížet na to, aby pozorovací činnost probíhala podle pravidel. Ano, mám na mysli přímo vedoucí. Nejednou se stalo, že během pozorování vedoucí Expedice ve Šťáhlavech, pan Roth, schválně přihodil papír na vyhasínající ohniště a očekával reakci od pozorovatelů na nedaleké louce. Jakmile papír vzplál, osvítil okolní stromy a tím bylo vrženo rušivé světlo i na pozorovací stanoviště na louce. Na to samozřejmě mohutným „ZHASNI!“ ihned hlasitě, ba téměř sborově, reagovali pozorovatelé zejména u dalekohledů. Ne, že by je to doopravdy až tak rušilo, ale byla možnost si na někoho anonymně zařvat a zanadávat. A pan Roth se tím občas bavil. Sám jsem ho jednou zaslechl, když jsem si šel pro něco do tábora, jak říká panu Lebovi: „Teď něco uslyšíš.“ Načež hodil papírovou krabici od sušenek do ohně. Měl pravdu, hlasitá reakce na sebe nenechala dlouho čekat.
Jindy se zase nenápadně přiblížil ke skupince, která sledovala takzvané teleskopické meteory pomocí děláků. Pro ty neznalé: dělák je dělostřelecký binokulární triedr o průměru 80 mm s 10ti násobným zvětšením. Vzal jakýsi oharek či hořící nedopalek cigarety (což se mi moc nezdá, neboť na Expedici téměř nikdo nekouřil a jediný, kdo zákaz občas tajně porušil, byla paní Ottová) a hodil ho přímo před skupinku, zírající napjatě do dalekohledů. Svítící tělísko přelétlo před objektivy dalekohledů a vytvořilo nádhernou světelnou stopu. Pozorovatelé okamžitě průlet zaznamenali a celá skupina zařvala mohutné „STOP!“ V prvé chvíli si totiž všichni mysleli, že vidí přelétat meteor. Smích pana Rotha a dalších, ve tmě skrytých osob, je ale rychle vyvedl z omylu.
Ne vždy ale bylo rušení světlem úmyslné. Jeden z pozorovatelů, Pepa Luft, většinou končíval pozorování o něco dříve. Jeho výsledky se stejně nedaly použít, a tak ho někdy vedoucí posílali spát po půlnoci nebo po tzv. půlnoční svačině. Jedné pozorovací noci se Pepa vracel z pozorování od skupiny, která měla stanoviště v horní části louky. Protože špatně viděl, a navíc se i strašně bál, rozsvítil si svoji baterku, samozřejmě nezastíněnou. Naše skupina tehdy měla namířené dalekohledy na oblast souhvězdí Malého medvěda a sledovali jsme meteorický roj Umidy, což bylo zhruba ve směru, odkud zrovna přicházel Pepa. Nezastíněná rozsvícená baterka okamžitě vyvolala reakci všech skupin. Loukou se neslo sborové „ZHASNI!“
Postava s baterkou nezareagovala a pokračovala nerušeně ve své chůzi. Nikdo z nás ale v tu chvíli ještě netušil, kdo to tam vlastně jde. Opakovaná výzva opět neměla účinek, což mě docela rozčílilo. A tak jsem od svého dalekohledu mohutným hrdelním hlasem zařval, až ostatní vedle mě nadskočili. Mám totiž docela silný hlas, a když pořádně zařvu, tak to stojí za to. Tentokrát postava zareagovala okamžitě. Ale trochu jinak, než jsme čekali. Místo aby zhasla, namířila baterku přímo na nás a ozvalo se „Có?“ Světlo, které vniklo do našich dalekohledů, nás okamžitě silně oslepilo a všichni byli nuceni rychle odtrhnout oči od pozorovacích přístrojů.
To už ale psychicky nevydržel zapisovatel naší skupiny, Martin Zíbar. Jen jsem uslyšel, jak spadla na zem jeho židle a pak se ozval mohutný dusot po louce. Netrvalo to dlouho a baterka zhasla. Už se nerozsvítila. Za chvilku se Martin vrátil zpět na stanoviště.
„Prosím tě, kterej blbec to byl?“ zazněla ode mě zvědavá otázka.
„Pepa, kdo jinej,“ zavrčel Martin.
„A cos mu udělal?“ zajímal mě Pepův osud, neboť Martin rozhodně nepatřil do kategorie uhlazených diplomatů. Měl totiž dosti velkou sílu a celkem nekompromisní jednání.
„Ale nic. Jen jsem mu vysvětlit, že se během pozorování nesvítí.“
Teprve později vyšlo najevo, že se Martin s dlouhým vysvětlováním příliš nezdržoval. Přiřítil se jak velká voda na strachy ohromeného Pepu, vyrval mu baterku z ruky a zahodil ji do nejbližšího roští.
Skutečně, druhý den Pepa usilovně hledal baterku v roští. Je pravda, že v noci během pozorování už nikdy nesvítil a ostatní nováčci také ne. Byl to jakýsi druh léčby šokem. Krátký, ale rozhodně účinný.
Fixlovat se nevyplácí
Astronomická pozorování jsou také náročná na přesnost. Ta se musela zejména u nováčků ověřovat. A tak jsme se například setkali i s tím, že někteří se pokusili trošku fixlovat. Dostali se totiž do situace, že starší a zkušenější pozorovatelé zaznamenali např. průlet meteoru a začali hlásit. A nováček ho třeba neviděl. Na poprvé, na podruhé tomu nevěnoval pozornost, pokud se to ale stalo vícekrát za sebou, pak začal mít pocit, že něco není v pořádku. Neuvědomil si, že zkušenější pozorovatelé toho prostě zaznamenají více. A tak jsme občas použili nenápadně jisté metody, které tyto případy eliminovaly.
Jednou se nám do našich sítí chytlo jedno z děvčat, kterému jsme přezdívali Hyena. Petra Loužilová, což bylo její skutečné dívčí jméno, se snažila co nejdříve vyrovnat starším a zkušenějším pozorovatelům. Nebylo divu, v té době se totiž zajímala o jednoho z chlapců, který patřil právě mezi nejlepší pozorovatele. Vedoucí její skupiny zaznamenal její nezvyklou aktivitu a pojal podezření. Tajně jsme se domluvili a nastražili past. Na domluvené znamení jsme potichu odpočítali: „3, 2, 1,“ a vzápětí silně zařvali: „STOP!“, přestože na obloze v tu chvíli nic neletělo. Petra ve vedlejší skupině nahlásila „STOP“. Problém byl pouze v tom, že my jsme nahlásili fiktivní meteor a vzápětí i fiktivní data, která ale nebyla do protokolu zaznamenána. Petra si vyposlechla první nahlášená data a sama zahlásila podobná. Během noci jsme nahlásili tímto způsobem několik fiktivních meteorů. Petra se chytila a hlásila skoro všechny naše fiktivní meteory. Druhý den ráno se pak strašně divila, když jsme její výsledky anulovali. Pak jsme na ní uhodili a prozradili jí naší léčku. Myslím, že pak už pozorovala poctivě. Už si totiž nebyla jistá, co na ní, nebo na někoho jiného zase vymyslíme.
