Než se pustíte do čtení šestého a posledního dílu povídání o Expedicích ve Šťáhlavech, měli byste vědět, jak to začalo a kdo za co může.
Tak tedy prvním impulsem pro tvorbu tohoto seriálu byla odpověď na jednu zdvořilou a spíše formální otázku, jejíž přesné znění si už dnes nevybavím, ale mohla znít nějak takto:
„A co ještě děláš, kromě školy?“
A odpověď, ve svém principu, zněla asi takhle:
„Jezdím na Expedici.“ Přitom to velké „E“ tam bylo naprosto zřetelně slyšet.
Tenhle zdánlivě banální rozhovor by asi neměl takový dopad na dění příští, kdybych krátce před ním, po mnohaleté odmlce, nezačal opět aktivněji koketovat s astronomií. Navíc výše zmíněnou odpověď v těsném sledu následovaly další dvě věci: přečetl jsem si článek o Expedici v Bažantnici v roce 2002, jehož autorkou byla Oldřiška, a téměř ve stejnou chvíli jsem po letech nevidění se potkal Vencu a slovo dalo slovo a měl vzniknout jeden článeček na připomenutí dávných časů slávy našeho mládí.
Při psaní prvního dílu, který měl být zároveň i jediným, uviděl jsem najednou celou řadu souvislostí, jež jsem si před tím nikdy neuvědomil. Najednou se zdálo, že celý můj současný život byl utvářen právě v době Expedic a že nedokážu prostě vměstnat vše do jednoho článku.
A tak se musím přiznat, že za vznik celého seriálu může celá řada dalších lidí, ať už přímo nebo nepřímo. Určitě je na místě poděkovat v první řadě Lumírovi za to, že tenkrát před lety dal na má a Celestýnova slova a vydal se s námi na cestu do neznáma. Určitě si zaslouží poděkování ti, kdo se cestou nabalili a vytrvali, ať už je to Myšák, Capr, Láďa, Petr… nemohu vás vyjmenovat všechny a tak toho raději nechám hned na začátku.
Poslední poděkování, jež si nemohu odpustit, pak patří všem, s nimiž jsem se potkal během těch tří dnů svého pobytu na Expedici Bažantnice 2003. Všichni bez rozdílu jste mi pomohli připomenout si ten naprosto nenahraditelný poklid, který s sebou jakákoli Expedice přinášela a na nějž jsem už dávno málem zapomněl. A tak poslední díl expedičního povídání nebude ani tak moc o astronomii, ale spíš o lidech kolem ní…
Díky.
-Dalibor-
Zastavení první.
Běželi už hezkou chvilku.
Z tábora před chvílí odešli klidně po cestě k hájovně, aby nevzbudili podezření. Bylo to pár dní, co měla většina z nich pocit, že je ŠB (1) nebo někdo jiný nejen pozoruje, ale že se občas ztratí i některé drobnosti. Jako třeba sekyra, již nemohli od dnešního rána najít. Tak se konečně dohodli, vytvořili skupinky po dvou a postupně se vytráceli z tábora, každá parta jinou cestou, aby v patřičné vzdálenosti tábor obestřeli co možná nejhustší sítí pozorovatelů.
Tak teď minuli hájovnu, zabočili na cestu k zámku, ale na hlavní křižovatce se dali opačným směrem a rozběhli se. Na nejbližší odbočce, zhruba po čtyřech stech metrech, zahnuli doleva a pak ještě jednou zatočili vlevo, takže se ocitli na úhlopříčně opačném rohu louky od tábora. Všiml si na trochu rozbahněné cestě stop pneumatik bicyklu. Přikrčil se, ona jeho manévr okopírovala. To se mu líbilo, že jí nemusel nic říkat. Měla dokonalou intuici nedospělé. Propátral pomalu, nejdřív jen pohyby očí, pak i pomalým otočením hlavy, nejbližší okolí, ale nikde nezaznamenal žádný pohyb, jenž by sem nepatřil. Pomalu se zdvihl, mírně nahrben udělal několik prvních kroků tak, aby nepraskla ani větvička. Dýchal povrchově, aby alespoň na deset metrů nebyl slyšet. Ona ho opět následovala. Ukázal jí pravou rukou na druhou stranu cesty a ona opět pochopila beze slov a tiše, možná jen trochu zbrkle, se přesunula do vzdálenosti zhruba pěti metrů. Tázavě zdvihla obočí, on jí kývnutím potvrdil, že tak je to správně a trochu se usmál. Povzbudivě. Víc už jí nevěnoval pozornost a oba tak tiše, v podřepu postupovali dál. Po patnácti minutách bez zjevného výsledku se sešli zase na cestě a vrátili se do lesa na severní straně louky. Teď zbývalo jen čekat. Ukázal jí místo, které pro ni vybral, sám si lehl u stromu asi o deset metrů dál. Rozhlížel se a naslouchal.
Trvalo to sotva dalších čtvrt hodiny, když nejdříve zaslechl, pak i zahlédl pohyb v lese směrem na západ. To muselo být ono! Vyrazil a ona se k němu hned připojila. Hnali se mezi stromy, přeskakovali popadané kmeny a za chvíli už ani nedbali na to, budou-li slyšet nebo ne. Cíl je ale nejspíš zaregistroval a začal se jim vzdalovat. Nemělo smysl pronásledovat nikoho dále než na několik set metrů od tábora. Zastavil a i ona se zastavila na krok od něho. Oba těžce oddychovali. Přestal pátrat mezi stromy před sebou a otočil se, že se vrátí zpátky na stanoviště. Pohledem přejel její tvář. Měla výraz maximálního soustředění a na čele několik kapek potu. Vybavil si tu chvíli při obědě, kdy ji dle svého soudu nepozorovaně sledoval a postřehl tu naprostou shodu s obrázkem Madony, který kdysi viděl v jednom kostele. Připadala mu velmi krásná. Nechtělo se mu ani uvěřit, že je vlastně ještě dítě.
Nakročil k prvnímu kroku k návratu a přitom se mu zazdálo, že v jejích očích zahlédl němou otázku. Položil nohu na zem místo vpřed jejím směrem a bez přemýšlení, v náhlém pohnutí mysli ji políbil na ústa. Jen krátce, hned jak se jí dotkl, došlo mu, že tohle není správné. Ustoupil o krok dozadu a připadal si trochu zmateně. Ona byla ale ještě překvapenější, viděl jí to na očích. Musím k tomu přistoupit zodpovědně, řekl si, jak se mu vracelo vědomí přítomnosti. Zkusil se tedy pousmát. Povzbudivě.
„Já…, já nevím… Jsi krásná,“ zachraptěl vyschlým hrdlem a už když říkal, co říkal, věděl, že to není to, co by říci měl. „Promiň, nechtěl jsem tě obtěžovat. Už se to nebude nikdy opakovat. Slibuju.“
Vydal se pryč, ale ona tam jen překvapeně stála a až na drobný třas celého těla se nehýbala. Opravdu nevěděl, co dál. Vrátil se k ní, zkusil se znovu usmát a natáhl k ní ruku. Přijala nabízenou dlaň a zdálo se, že konečně přichází k sobě. Ruku v ruce vykročili zpět k táboru…
Zastavení druhé.
Obloha byla rozžata miliardami světýlek. Někde vlevo k jejich nohám se snášel vybledlý pruh Mléčné dráhy. Labuť si svištěla tou dálnicí zobákem k zemi a ani se neohlédla po kámoši Orlovi, který ji věrně provázel po pravoboku. Delfín si už také lehal na záda, aby tak zakončil další noční službu v pohodlnější poloze.
Většina pozorovatelů se už stáhla z louky. Někteří ještě chvíli posedávali u vyhaslého ohniště, ale stejně jako ti druzí i oni nakonec zalezou do spacáků v relativním soukromí svých stanů. Na louce zůstali jen poslední vytrvalci.
Ležela hned vedle Něj. Z jeho druhé strany se povaloval a zacláněl tu ten Druhý. Byl pořád s Ním a ji přehlížel, i když už nebyla žádné dítě. Vždyť jí sakra bylo už čtrnáct pryč! A jenom kvůli tomu Druhému byla ona pořád až na druhém místě. Nesnášela toho Druhého. Ten jeho nesmyslný humor, kterému se nikdo přece nemohl smát, měl-li špetku zdravého rozumu v hlavě. Ten obrovský nos, mečivý hlas, křivé nohy! To byl výsměch všemu lidství. A prosím, téhle parodii na člověka říkal On kamarád a trávil s ním většinu času. Alespoň že stan neměli společný. Ale aby ani to nebylo úplně bez problémů, měli mezi stany natažené dráty a na každém konci vlastní hlasitý telefon! Neuvěřitelné! A tohle že jsou dospělí muži?
Zezačátku se snažila toho Druhého brát jako ostatní. Ale po pár dnech si prostě nedovedla představit, že by spolu oni dva mohli někdy vycházet dobře. Byl tak nepříjemný. A hlavně byl všude! A do všeho kecal a o všem musel rozhodovat. Nakonec zvolila tichou rezistenci jako jediný možný přístup. Nemohla úplně eliminovat spolupráci s tím Druhým aniž by přišla o možnost být Jemu na blízku a tak přítomnost toho Druhého trpěla, ale dávala mu jasně najevo svoji nevoli, kdykoli to On nemohl vidět. Nebo alespoň když si sama myslela, že to On nemůže vidět.
Hvězdy začínaly blednout. Bylo to skoro neuvěřitelné: v jednu chvíli totálně černá bezedná propast a v následujícím okamžiku už se ta světýlka rozmazávají v našedlém oparu předznamenávajícím svítání.
„Nepůjdem si zaplavat?“ zeptal se On tak trochu mimochodem. Srdce se jí rozbušilo jako o závod. Ano, ano, křičela v duchu každičkým pórem těla. Nahlas jen řekla s jistou dávkou otrávenosti, že proč ne. Ten Druhý hlasitě zívnul a s díky odmítl. Že prý si počká na východ slunce a půjde spát. Dala si zaležet na tom, aby se On vydrápal na nohy dříve než ona, aby nebyla patrná její nedočkavost. Konečně! Konečně s Ním bude nějakou dobu sama! Posbírali svoje pozorovací náčiní, spacáky i matračky a vydali se k táboru. Tu noční můru, toho Druhého, zanechali za sebou rozvaleného uprostřed vlhké louky.
Ten Druhý se nadzvedl na loktech a s náznakem úsměvu na rtech za nimi hleděl do našedlé tmy. Nemohl nepostřehnout, jak Ona za Ním netrpělivě pocupitává. Znovu si lehl a zahleděl se na vybledlé torzo hlavy Draka nad sebou. Žárlivost na celý život napadlo ho a v duchu se začal smát…
Zastavení třetí.
Libor se ploužil za „dospěláckou“ skupinkou a iniciativně si v duchu opakoval parametry hlášení. Směr přeletu, magnituda… To je ale blbé slovo. Hm, a co je dál? Směr přeletu, jasnost… že by délka?
Byla to jeho první Expedice a vlastně ani nevěděl, proč sem přijel. Kámoš, co s ním měl jet, na poslední chvíli odřekl s výmluvou na nemoc a tak tu teď byl sám, zcela opuštěn mezi cizími lidmi. Dokonce pro něj ani neměli stan. No nakonec se to vyřešilo a nastěhovali ho dohromady s Jirkou. Jirka už byl na gymplu, v podstatě dospělák. Jako většina z party, za níž se teď táhnul. Byl za to umístění nakonec rád, vždycky lépe zapadl mezi výrazně starší než mezi své vrstevníky. Jirka navíc hrál skvěle na kytaru a zpíval. Nejraději blues. Blues, to bylo něco pro něj. Správná dávka melancholie, nenáročný rytmus, silná slova…
No, upřímně, v tuhle chvíli ještě nevěděl, že se tomu říká melancholie nebo rytmus. Bylo mu deset a teprve hledal své určení. Ale zase uměl hrát velmi slušně šachy a tím si vydobyl rychle své postavení mezi „velkými“. Jo, jo, teď se mu ty hodiny hraní za současného poslechu Skupova Hurvínka začaly úročit.
Těsně před ním šla Dana a Jitka. Obě pochopitelně už také na gymplu. Jitka byla přehnaně veselé děvče, vybavena brýlemi nebyla zrovna krásná, ale co nedostala do vzhledu, to dokonale vyrovnávala svým přístupem k životu. Byla mimořádně veselá, nikdy ji neviděl se zamračit. Vždycky byla někde, kde se děly věci. A všichni velcí ji respektovali a chodili si k ní pro podporu, kdykoliv se zdáli být v úzkých. On se jí trochu bál, byl spíš uzavřený a nedokázal reagovat na její všetečné a nejspíš i vtipné otázky, soudě podle ohlasu u ostatních. Ale podvědomě už teď chápal, že jestli někdo tuhle skupinu dokáže přesvědčit k čemukoliv, je to právě Jitka.
Dana byla něco úplně jiného. Jednak se mu zdála neobyčejně pěkná, jednak byla klidná, vyrovnaná, trpělivá. Byla zkrátka skoro jako on, samozřejmě s odhlédnutím od fyzického zjevu. Danu si zamiloval na první pohled a poslech. Ona na něj také navíc vždycky počkala, když někam skupina odcházela, ať už to byla cesta na oběd nebo zpátky, na koupaliště nebo kamkoliv jinam. Byla zkrátka starostlivá. V této chvíli to ještě nevěděl, ale o pár let později by svůj přístup k ní nazval prvotní zamilovaností. Beznadějnou.
Skutečným vůdcem skupiny byl nejspíš Honza. Anebo Fery. Těžko říci. Někdy se zdálo, že Fery není ve skutečnosti členem žádné skupiny, že se jaksi vyděluje. Byl to v podstatě samotář. Jednou ho viděl, jak se s ním převrátila stolička, na níž se pohupoval. Fery udělal plynulý kotoul vzad, narovnal se, zdvihl stoličku a zase na ni v klidu usedl. To vše proběhlo tak nějak mimochodem, naprosto přirozeně, jakoby to bylo naplánované. Fery nehnul brvou a co bylo na tom všem nejfantastičtější, celou dobu držel v ruce láhev s pitím z níž mu neukápla ani kapka!
Honza se velmi blízce přátelil s Julčou. Julča byla vysoká, štíhlá, blonďatá. Dlouhé vlasy jí spadaly do půlky zad a bez ohledu na to, co měla na sobě, působila vyzývavě. Bylo tedy skoro přirozené, že to bylo zrovna Honzovo děvče, jak by to asi dnes nazval. Jednou po ránu se táborem nesl hlasitý hlahol paní Široké, která právě tyhle dva obvinila, že během noci dost výrazně znečistili erární kožich. Teprve po několika letech mu došlo, co přesně tím myslela.
Jak se teď loudal za skupinkou, myšlenkami u svých pozorovacích zážitků, málem nepostřehl, že se ti před ním zastavili a skoro vrazil do Dany. Kolem se přehnali dva hoši, jeho vrstevníci, a nebezpečně se protáhli kolem Honzy a Julči vpředu. Byli to dva kluci z prvního stanu, jak si je vybavil.
„Hej, čum kam šlapeš!“ Zařval na ně Honza a neúspěšně se po jednom z nich natáhl.
„Parchanti malý,“ okomentoval to, když neuspěl. „Asi si budeme muset něco vysvětlit,“ výhružně dodal už slabším hlasem.
„Rozhodně,“ souhlasili s ním ostatní, každý svým vlastním výrazem pro celou partu mladších účastníků Expedice. Samozřejmě až na Danu, ta neprojevila nejmenší známku agresivity. Libor jen doufal, že on do jejich plánů na „výchovu“ zařazen není. Snažil se být tak trochu neviditelný, na druhou stranu chápal, že možná nikdy nebylo důležitější ukázat jim, že on je členem jejich party, pokud by si to náhodou neuvědomovali. A o tom právě nebyl stoprocentně přesvědčen.
Oběd se odehrál v podstatě klidně, až na pár drobných „náhod“, jež se přihodili jednomu z mladších, který měl tu smůlu, že k cestě ven ze salónku zvolil nesprávnou stranu stolu. Tu, kde seděli starší. Nicméně svoje zakopnutí a trochu té limči nalité za krkem přijal sportovně a Libor měl i v jednu chvíli pocit, že možná ani nepostřehl, jak k jeho havárii ve skutečnosti došlo.
Hospodu opustili ve stejném složení, jako přišli. Teprve venku se oddělila Dana s Jíťou a šly si do vedlejší sámošky pořídit nějakého nanuka. Velcí kluci s Julčou se vydali pomalu na zpáteční cestu, Libor se ploužil za nimi. Chvíli přemýšlel, zda nepočká raději na holky, ale pak se mu nechtělo naprázdno postávat na parkovišti. Ta chvíle zaváhání způsobila, že mu unikl úplný začátek následujícího děje. Takže když došel k odbočce na Šťáhlavice, vpadl přímo do rozehrané partie.
Na jedné straně sporu stáli tři ŠB, z nichž ten nejhnusnější ještě ve chvíli, kdy k nim Libor dorazil, svíral jednoho z expedičních mladých pod krkem a druzí dva stáli každý z jedné strany. Situace se ale zásadně změnila s příchodem starších kluků. Nejdříve se zdálo, že minou zápolící skupinku bez povšimnutí, ale jak zaregistrovali, že ve sporu je i někdo z „jejich“, obkroužili rychle nevyrovnanou potyčku a přiklonily tak váhy přesily na opačnou stranu.
„Co děláš?“ zeptal se výhružně Honza toho, který ještě chvilku svíral tričko své oběti.
„Co je ti po tom?“ odpověděl setrvačně tázaný, ještě chvilku žijící v bludu vlastní převahy. Teprve, když se opravdu rozhlédl, muselo i jeho slepičímu mozku dojít, že on už v tuhle chvíli není tím, kdo může diktovat podmínky dalšího jednání.
Jirka, který se v ten okamžik zdál ještě tlustější než normálně, pomalu, ale zřejmě o to silněji, položil svoji medvědí dlaň na rameno jednoho z nohsledů, zatímco Míla, pro změnu o hlavu větší, byť hubený, popadl toho druhého za tričko za krkem. Fery a Honza teď stáli každý z jedné strany svého „mladého“ a ač se to zdálo zpočátku nemožné, vtlačili se mezi něj a vůdce ŠB. Tomu nezbylo než sevření uvolnit a instinktivně udělat krok vzad. Tak se manévrovací prostor značně zúžil a bylo třeba začít vyjednávat.
„Utrhnul mi žiletku,“ zamumlal dotčeně ŠB.
„Jo, ale oni mlátili Jardu!“ zapištěl klukům za zády právě osvobozený hoch.
„Ale on mi utrhnul žiletku!“ opakoval znovu ŠB a nervózně těkal očima z Honzy na Feryho a zpět. Přitom zvedl ruku, v níž teď už opravdu nervózně žmoulal řetízek s v té době tolik populárním přívěškem v podobě žiletky, aby své tvrzení podpořil pádným důkazem.
„Hele, třeba se s ní podřízni,“ řekl tiše, ale důrazně Honza, „ale jestli tě ještě jednou uvidím, jak otravuješ naše kluky, rozmlátím ti hubu.“ A pro zdůraznění svého tvrzení do něj strčil.
ŠB zavrávoral. Za normálních okolností by ho nejspíš jeho kumpáni mohli zachytit, ale teď byli sami pevně svíráni Jirkou a Mílou, takže se nemohli moc hýbat. ŠB tedy zavrávoral do mezery mezi nimi, a už se zdálo, že situaci přeci jen ustojí, když v tom zakopl o něčí nohu, jež tam ještě před chvílí určitě nebyla, a dopadl na zadek. Fery i Honza se za ním protlačili a Honza ještě jednou zopakoval svoje varování:
„Nechte naše lidi na pokoji!„.
Fery se bleskově sehnul, vytrhl sedícímu z ještě stále zdvižené ruky jeho řetízek, aby mu ho obratem mohl hodit do prachu k nohám.
„Dávej si větší pozor na svý věci,“ řekl mu a otočil se za Honzou k odchodu.
„Díky,“ zamumlal vysvobozený astronom, když byli o několik metrů od místa incidentu dál.
„Jen se neboj, vás mlaďochy si podám hned jak dorazíme do tábora. Jste drzý jak vopice!!“ vmetl mu Honza do tváře a tvářil se fakt naštvaně.
Libor by se byl ale vsadil, že na Feryho jindy nehybné tváři zahlédl přelétnout úsměv a že Honza rychle a šibalsky mrknul za prchajícím hochem okem. Asi proto ho ani nepřekvapilo, že se žádný táborový výprask nekonal.
Zastavení čtvrté.
Byla to pátá noc v řadě, kdy se mělo pozorovat. Cítil se mizerně a byl by si šel okamžitě lehnout, nebýt strachu z hněvu paní Široké. Pak se ale od západu začala obloha dekovat a během půl hodiny byla zrušena pozorovací pohotovost. Nečekal ani na nějakou noční svačinu a okamžitě se vnořil do denním žárem už dávno nepoznamenaného stanu. Jediné, na co měl ještě sílu, bylo zout si boty, a pak se zhroutil na rozevřený spacák a jediným pohybem se do něj zaroloval jak do hořické trubičky. Cítil sice, že je těsně přimknutý ke stěně, ale už se mu nedostávalo sil, aby polohu jakkoli upravil. Alespoň na mě spolubydlící nenalehne, napadlo ho v polospánku.
Po neurčitě dlouhé chvíli měl dojem, že se mu usnout nepodaří. Možná ho provázela podvědomá hrůza z toho, že se zase obloha roztáhne a pozorování bude pokračovat, možná byl prostě už tak unavený, že tělo odmítalo přijmout spánek jako něco neznámého. Na plátně zavřených víček se mu proháněly Perseidy, ruka mu podvědomě škubala ve snaze stisknout neexistující tastr (2). Rty se mu chvílemi zachvívaly při podvědomé snaze zahlásit parametry spatřeného bolidu (3). Za normálních okolností by se nejspíš převaloval ze strany na stranu, ale jak byl namáčknut na stěnu stanu a pevně obalen spacákem, nedokázal v sobě najít dost sil, aby se pohnul. Neměl sílu na pohyb ani na spánek.
Vrznutí zipu uvítal skoro s povděkem. Už málem otevřel oči a nadechl se k prvnímu slovu, když zaslechl tlumený hovor. Do stanu vpadla jedna postava, jejíž přítomnost naplnila celý prostor okamžitě pronikavou vůní voňavky. Hned za ní následovala druhá postava o jejímž určení nebylo žádných pochyb. Byl to jeho spolubydlící. Oba příchozí se natáhli na relativně volné prostranství uprostřed.
Proboha, to je Acetylen, došlo mu jak nechtě musel naslouchat tlumenému šepotu těch dvou. Acetylen byla přezdívka, již si vysloužila jedna z letošních průvodkyň na zámku pro svůj údajný poněkud neobvyklý zvyk odlakovávat si nehty zmíněnou chemikálií. Tohle docela svérázné děvče teď leželo jen pár desítek centimetrů od něj a zjevně roztávalo pod přívalem lichotek jeho spolubydlícího.
Hovor se ubíral jasným směrem. To snad není možné, říkal si, stále neschopen pohybu. Ta pochybnost nepatřila tomu, že nebyl dosud objeven, ale tomu, jak snadné se najednou zdálo, ukecat holku. Nemohl ani uvěřit, jak prostým se jevil celý proces přesvědčování, jenž spolubydlící používal a zjevně ne poprvé, k dosažení vlastních, ryze tělesných plánů. To musím rozhodně vyzkoušet, opakoval si dokola, dokonale teď při vědomí z nadšení pro svůj objev, jak jednoduché ve skutečnosti to balení holek je.
Po nějaké době se ale začalo zdát, že situace spíše stagnuje. Hovor se zdál být stále tentýž, téma stále stejné, nic negradovalo, nic se nedělo. Jen řeči a řeči. Nemohl se dokonce ani podívat, jestli už se alespoň drží za ruce, protože kdyby se pokusil pohnout, velmi pravděpodobně by do nich vrazil.
A pořád dokola to samé: řeči, řeči, řeči. Neomylně začal cítit, jak se mu přestává dokrvovat pravá ruka a navíc ho něco začalo šimrat mezi lopatkami. Nedokázal určit, je-li to hmyz nebo jen kapka potu. Bylo mu to nepříjemné, ale pohnout se si přeci jen stále netroufal. Dovedl si dobře představit, kolik hodin přípravy a hučení do Acetylenu stálo jeho spolubydlícího, než se mu podařilo ji dovléci až do soukromí jejich stanu, navíc takhle pěkně uprostřed noci, kdy většina osazenstva buď spala nebo byla na louce v bláhovém očekávání, zda se obloha zase vyjasní. Koneckonců i od něho se zjevně očekávalo, že vlhne někde na louce noční rosou.
Postupně přestával vnímat hovor těch dvou a mnohem víc začínal vnímat nepříjemné pocity svého uvězněného těla. Šimrání mezi lopatkami přešlo v nepříjemné škrábání, prsty pravé ruky už ho brněly nedostatečným průtokem krve, k tomu se přidalo revmatické poškubávání kolem pravého kolene. Představil si, že by měl v téhle poloze setrvat ještě dalších zřejmě nespočet dalších minut, protože i kdyby nakonec ti dva přešli od slov k činům, nebude odchod děvčete ze stanu zřejmě otázkou jedné nebo dvou následujících minut. A víc, tím si byl najednou naprosto jistý, už nebyl schopen unést.
V okamžiku, kdy navíc teplota jeho ztuhlého a dlouho nehybného těla, jak ji vnímal, přesáhla únosnou mez, převalil se prudkým škubnutím za levým ramenem, narazil do něčího těla bokem, převrátil se na kolena a vyrazil ven ze stanu. Hlavně ven odtud, byla jeho jediná myšlenka a neexistovala překážka, která by mu v tu chvíli odolala. Při opouštění těsného prostoru trochu škobrtl, ale nakonec už byl venku. Venku, pod tou skvěle zataženou oblohou, venku v tom skvěle osvěžujícím lesním vzduchu, venku, zcela volný a hlavně, zcela sám.
„Auuu,“ zaslechl ještě za sebou něčí vyčítavý hlas, „to byla moje noha!!“
Zastavení páté.
Konečně se něco točilo kolem mě!
Byla to doba, kdy nebyly žádné rádiem řízené hodinky, kdy nebyly digitální stopky a kdy přesnost náramkových hodinek byla běžně v rozptylu deseti minut za den. Takže přesný čas pro potřeby nočního pozorování se získával řadou nepřímých metod.
Jednou z oblíbených cest, snad pro svoji zdánlivou jednoduchost, byla synchronizace s časovým signálem vysílaným na některé ze speciálních krátkovlnných stanic. Synchronizace byla pochopitelně poloautomatická: automaticky, hned jak jste zaslechli správný čas, spustili jste svoji sekundovou ručičku, již jste do té doby násilím přidržovali na synchronizační pozici ciferníku. Samozřejmě, stejně jako socialistické mapy nesměly mít správně zobrazenu síť souřadnic, aby se zlí imperialističtí vojáci podle nich nedokázali správně orientovat, kdyby si třeba převlečeni za běžného turistu nějakou koupili v knihkupectví, tak ani přesný čas nebyl něco, co by se otevřeně dávalo k dispozici běžnému národu na státních stanicích. Snad aby …těžko říci.
Takže krátkovlnné stanice vysílající cíleně přesný časový signál pocházely bez výjimky ze zahraničí. Poslech zahraničních zpravodajských stanic patřil k oblíbené „protirežimové“ zábavě. Lovení zahraničního časového signálu patřilo k dobrodružství.
Toho slunného dne jsme se rozhodli, že budeme moderní a pro dnešní noc si připravíme přesný čas dle rádiového synchronizačního signálu odkudsi ze západního Německa. K tomu účelu jsme potřebovali tři věci.
První, jak je asi pochopitelné, byl rozhlasový přijímač. Posloužil mohutný, byť přenosný, tranzistorák z výbavy planča. Druhou věcí byl přísun elektrické energie. Tento problém se celkem snadno vyřešil několikasetmetrovou prodlužovačkou, již jsme obvykle používali pro napájení pohonu dalekohledu. Natažení takového kabelu od hájovny na louku bylo spojeno s celou řadou drobných komplikací a méně drobných roztržek mezi lidmi tímto úkolem pověřenými. To ale není předmětem našeho vyprávění a tak budeme předpokládat, že i druhý ze tří předpokladů už je splněn a elektřina tiše a plynule proudí do transformátoru tranzistorového přijímače.
Třetí věcí pak byla, vzhledem k obrovské vzdálenosti vysílače od naší pozice, dobrá anténa. Tranzistorák byl pochopitelně vybaven standardní prutovou teleskopickou hliníkovou anténou, již bylo lze vytáhnout až na délku skoro tří čtvrtin metru. Nicméně ani tato velikost se nezdála být dostačující, a tak jsme se rozhodli, že problém antény vyřešíme svým vlastním způsobem.
Jako lidé i nelidé převážně technického zaměření, snadno jsme dospěli k rozhodnutí, že anténa bude směrová. A nejlépe opravdu velká. Ti zkušenější v radioamatérském sportu, trvali na tom, aby velikost byla nějakým běžně používaným zlomkem vlnové délky naší stanice. Dost dlouho trvalo, než jsme dospěli ke všeobecně akceptovanému kompromisu a nakonec se takovým nesmyslem jako souvztažností mezi velikostí antény a vlnovou délkou nezabývali. Závěrečným hlasováním jsme jednoznačně dospěli ke té správné velikosti: anténa musí být co největší.
Není na světě lepšího materiálu než jsou lidé sami. Proto jsme ke konstrukci nakonec zvolili to nejlepší: naše vlastní těla. Základem celého systému se stalo parabolické zrcadlo. To vzniklo tak, že se většina přítomných chytila do řetězu za ruce a matematicky nejzdatnější člen skupiny, tedy já, pak řetěz upravil podle oka, aby průhyb byl ten nejlepší možný.
Zářič byl, jak jinak, tvořen další skupinkou dobrovolníků. Napojení na zrcadlo jsme vyřešili snadno. Lumír, jako nejlépe vodivý spojovací článek, položil jednu svoji dlaň na čelo člověka v přesném středu paraboly, druhou rukou pak svíral dlaň dalšího člověka v zářiči. Na konci zářiče, jako poslední článek, jsem pak stál já. Jednou rukou se držel s předposledním článkem, druhou jsem pevně svíral prutovou anténu rozhlasového přijímače.
Nyní nám zbývalo pouze zaměřit anténu správným směrem. Koordinátor akce, jediný člověk, který nebyl součástí lidské antény, jemně doladil frekvenci. Zaslechli jsme velmi slabý a nezřetelný odpočet časového signálu, jenž se nám dost hodně ztrácel v šumu a praskotu atmosférických poruch.
Přišel nejdůležitější okamžik operace. Směrování. Koordinátor vydal pokyn k natočení anténního systému směrem na západ. Lavina těl se dala do pohybu. Padlo několik ostrých slov, několik prvků zrcadla klopýtlo a díky pevnému spojení s dalšími články způsobilo dominový pád větší části řetězce. Nehodu ustálo jen pár nejsilnějších a středový článek, pevně svíraný Lumírovou rukou za vlasy. Po několika velmi povzbudivých vulgárních výrazech se ale podařilo uvést systém opět do původního tvaru a pokračovat v natáčení. Na tomto místě bych rád vyzdvihl výhody lidské antény. Nejvýraznější, kromě přirozené flexibility, je ten fakt, že po naprostém zhroucení jsme byli schopni jen během několika málo desítek sekund opět působit jako dokonalý funkční celek.
Následovalo doladění směru. Několikrát jsme se přetočili přes objektivně sílící intenzitu příjmu tím i oním směrem, až jsme nakonec nalezli ten nejsprávnější směr. Cítil jsem, jak námi proudí ty mikrovolty signálu, jak našimi dlaněmi prochází požadovaná informace, jež je pak dekódována ve srovnání s námi drobným systémem aktivních i pasivních polovodičových prvků do slyšitelné formy časového signálu. Vnímal jsem s potěšením, jak jakýkoli odklon naší dokonalé antény od správného směru přináší nové rušivé prvky a jak naopak, správné natočení přináší našemu dílu smysl.
Pevně a odhodlaně, s hrdostí na nás všechny, na důvtip lidského ducha a dokonalost lidských těl, svíral jsem pevně kovový prut, který z nás všech dělal téměř cyborgovský elektronicko-bionický organismus.
Byl to triumf!
Byl jsem v centru dění. Konečně se vše točilo kolem mne!
Epilog.
Uběhlo hodně času od poslední šťáhlavské Expedice (4) a změnilo se hodně věcí od té doby. Vyměnil se personál planetária, vyměnili se ředitelé, vyměnila se i velká část pozorovatelů. Expedice jako taková nezanikla. Jen mnohokrát (5) změnila působiště a postupně i formu. Z ryze tréninkové akce se vyvinula v odbornou pozorovací základnu.
Jen dvě věci zůstaly od té doby stejné.
První je její astronomicko výchovná funkce – je to stále otevřená brána pro zácvik nových zájemců o aktivní pozorovací činnost. Je to místo, kde se úplný začátečník může konfrontovat s realitou, kde na vlastní kůži i oči poznává, co je to praktická astronomie a kde má možnost ihned konzultovat své nápady i otázky s lidmi zkušenějšími.
Druhou, z mého pohledu podstatnější věcí, je společenská funkce Expedice. Expedice z tohoto úhlu je místo, kde se setkávají lidské osudy. Nezáleží na tom, jací jste byli než jste se přihlásili na svoji první Expedici, jestli jste byli spíše uzavření nebo naopak hyperaktivní, nezáleží na tom, jste-li muž nebo žena, nezáleží na vašem vyznání. Tohle prostředí vás dostane svojí jedinečností, jednoho po druhém. Pohltí vás a nechá vás nahlédnout do zrcadla vaší osobnosti. Tady si prožijete svoje chvíle slávy i porážek, tady založíte přátelství na celý život.
Možná někdy budete litovat, že jste to či ono neudělali. Možná někdy naopak zalitujete toho, co jste udělali. Ale jedno vám mohu slíbit. Nikdy nebudete litovat toho, že jste byli součástí expedičního dobrodružství…
A o tom měl být a snad i byl tento seriál…
(1) ŠB byla zkratka pro Šťáhlavské Burany, domorodou mládež, která mimo jiné v druhé polovině 80. let dvakrát přepadla tábor.
(2) Tastr se říkalo tlačítku, které vedlo ke krmítku a po jeho zmáčknutí se rozsvítila v krmítku žárovka s číslem pozorovatele. Popis krmítka i s fotografií je na této stránce.
(3) Bolid je velmi jasný meteor, jasnější než planeta Venuše. Odborně řečeno, jeho magnituda musí být minimálně -4.
(4) Malé upřesnění – poslední Expedice ve Šťáhlavech byla v roce 1991.
(5) Celkem 5x – Šťáhlavy, Losiná-Skalky, Bambousek, Rokycany a Bažantnice.
