aneb co astronom to budovatel
V lese bylo trochu přítmí, vlhko a chlad. Znovu a znovu jsem zdvíhal a spouštěl krumpáč a doufal, že na tomto místě to ještě nikdo přede mnou neudělal. 
Dva kroky ode mne se o lopatu opíral Honza a trochu přiospale se toulal ve své mysli těžko říct kde. Nejspíš někde s nějakou holkou. Krumpáč se snad posté zachytil o kořen a nešel vytáhnout. Hořce jsem zalitoval své proslulé vlastnosti slušné mluvy. Teď by se hodilo zaklít. Také posté. Po chvilce cloumání násadou se mi přeci jen podařilo zaklíněný nástroj vyprostit. Dvakrát jsem ještě kopl a pak ustoupil, aby Honza mohl chvilku máchat lopatou ve snaze vyklidit, co se mi podařilo v tomhle cyklu nakutat.
„Ať je to jáma jako na mamutaaaa!!!!“ ozývalo se lesem za našimi zády, když jsme půl hodiny před tím, jako delegovaní dobrovolníci odcházeli hledat místo, kde letos vykopeme jámu na odpadky.
„A jestli vykopete nějakou starou jámu, budete kopat dvě nové!!!!“ stimulovala nás další instrukcí paní Široká. Super, řekli jsme si, v klidu si budeme kopat, alespoň se nemusíme tahat do lesa na dříví a pro vodu do hájovny.
„A mrskneme sebou!!! Ještě musíte s ostatníma pro dříví a pro vodu!!!“
A bylo to.
Kopnul jsem znovu. Jak jsem pak krumpáč zvedal, odlétlo něco za má záda.
„Co to děláš?“ podával mi Honza jednou rukou zrezivělou plechovku, zatímco druhou rukou si třel zasažené místo nad pravým okem…
V obálce byl kromě přihlášky a poštovní poukázky ještě zcela nový lísteček, který tam minulý rok nebyl.
„Počítáme s tvojí účastí při stavbě tábora. Sraz v Planetáriu dne…. v 6.30 hod.“
Jooo! Už jsem fakt velkej kluk a rozhodně teď patřím mezi ty nejdůležitější členy Expedice. Kdybych totiž nebyl ráno v 6.30 v Planetáriu, kdo by mě nahradil při stavbě tábora? Nikdo. Takže by se nestihlo včas naložit všechno do aut. A kdyby přeci stihlo, nestihlo by se všechno včas postavit, než přijedou „mladý“. Tak by se taky mohlo stát, že někdo z nich nebude mít kde spát, a když nebude mít kde spát, nebude moci ani v noci pozorovat, nemaje svého zázemí, a tak by se vlastně Expedice taky mohla kompletně zhroutit a to všechno jenom proto, že bych Já nebyl ráno v 6.30 v Planetáriu a nepomohl při stavbě tábora, když mě je potřeba a Planetárium na mne spoléhá. Z toho jasně plyne, že jsem letos nejspíš nejdůležitější osobou na Expedici!
„Je moc mokro, dál už nejedu“ prohlásil řidič náklaďáku po dvacetiminutovém manévrování mezi stromy. Dopředu a dozadu. Opřít se o kmen stromu vlevo, předkem trochu naťuknout stěnu stáje. A pak zase dozadu, kolo se protočilo na kořenu, který nejspíš pamatoval i bratra Žižku. Letos byl řidič nový, ještě pro Planetárium nikdy předtím nejel. No, alespoň nezapadne jako 
ten loni.
Seskočil jsme opatrně z korby a šel se podívat, jak vypadá louka.
„Ahoj,“ řekl jsem jí na uvítanou. Odpověděla mi zavoněním před pár dny pokosené trávy. Les se přátelsky připojil větrem ve větvích a houby zavoněly sborem. Dlouho jsme se neviděli, co? Poštolka nad námi vypískla.
Byl jsem zase doma.
Zleva zapraskaly větve drcené pod koly trabanta rodiny Lebových, v jeho závěsu se přihnala tisícovka a moskvič.
„Neprojede, co?“ ujistil se zkušeně pan Roth a klid lesního ticha zmizel v hlaholu ostatních spolustavitelů.
„Řekl bych, že to tak bude lepší,“ připomněl jsem mu, jak jsme rok před tím strávili po vyložení dvě hodiny vyprošťováním zapadlého náklaďáku. Pravda, nemuseli jsme tahat všechny věci těch třista metrů lesem, jako budeme teď. Ale celou expedici jsem pak měl tepláky nabalené bahnem, které skoro neuschlo. A to nemluvím o botách.
„Tak pánové, jdeme na to“ rozhoupal jsme se a připomněl ostatním, proč dnes vstávali v pět hodin ráno.
„Jdem si hrát na mravence.“
Kocourkov budiž nám inspirací. Hangár (1) se totiž jinak postavit nedá. Nejdřív konstrukci střechy, pak teprve stěny. Ono složit i tu střechu je problém, zvlášť pokud jste to ještě nikdy před tím nedělali. Je to ale otázka cti a každý, kdo jede stavět základnu poprvé, prochází tímhle testem. Dobrovolně. Vlastně se přímo hrne, aby ukázal, jak moc je užitečný.
Už jste to někdy zkoušeli? Pokud ano, třeba mi dáte za pravdu, že ty podivné změti trubek navzájem spojených silnými (když je vám třeba dvanáct a nejste zrovna sportovec, tak opravdu SILNÝMI) pružinami, jejichž hlavním účelem, samozřejmě vedle zpevnění konstrukce, je skřípat vám prsty a kůži mezi jednotlivé části a pak držet postižené místo co nejpevněji, jsou ve skutečnosti hlavolamem nad hlavolamy.
Prvním krokem je vytřepání trubkové změti z transportního pytle. V ten okamžik se hliníková příšera probudí a rozloží do neuvěřitelných rozměrů, přičemž dojde k provázání i jinak naprosto nesouvisejících částí konstrukce do té míry, že jen zkušení manipulátoři tu změť dokáží rozplést. Když se pak podaří nejméně čtyřem stavitelům najít správné sady, zacvakat za stálého nadávání a tajemného mumlání do sebe správně rohové části, propojit je s ještě složitější konstrukcí středového střešního dílu, přijde čas na pomoc dalších odvážlivců.
V okamžiku zdvižení střešní části dojde k několika zásadním zjištěním: za prvé, nejmenší osoba vždy stojí uprostřed a je tak zvednuta nad zem vyššími postranními kolegy i s celou konstrukcí. Za druhé se s železnou pravidelností přijde na to, že vak se 
zbývajícími trubkami, z nichž by teď právě měly být sestaveny nohy celé konstrukce (a to sakra co nejrychleji, protože my už ten krov se zmítajícím se Tomášem neudržíme), zůstal pravděpodobně ve skladech U dráhy v Plzni, protože Lumír si zřetelně pamatuje, že říkal Láďovi, aby ho naložil, ale Láďa nic takového neslyšel, ale připouští, že nějaký obrovský pytel stál hned za dveřmi v chodbě, ale protože Dan zrovna vlekl sám jednoho Someta, neměl moc času se o nějaký blbý vak starat. A proč ho vlastně nenaložil ten, kdo ho tam postavil? Za třetí dojde k prolomení hřebenové části konstrukce, protože Tomáš přeci jen také něco váží a ani duralová konstrukce nevydrží všechno.
Když pak nejsilnější přítomní narovnají ohnuté trubky, najde se vak s chybějícími vzpěrami, na kterém celou dobu seděl Venca, a zároveň se podaří vymotat Aleše ze stanové celty do níž ho kdosi neznámý před čtvrt hodinou umně zazipoval, konečně se podaří zvednout nově sestavený krov, tentokrát už bez Tomáše, připravené nožičky jsou nacvakány na svá místa, plachta za stálé hrozby zřícení konstrukce je přetažena a po několika nespolečenských výlevech se dokonce podaří upevnit kotevní lana a zatlouci všechny stanové kulíky, včetně těch, jež drží plachtu u země, aby celý stan neodnesl vítr, což je něco, co možná pamětníci pamatují.
Drobná sečná zranění, způsobená nejčastěji zaseknutím ostré strany sekerky do čela či zad člověka snažícího se zatlouci do země kolík k upevnění stanového dílce nebo kotevního lana, jsou hrubě ošetřena a konečně je lze naplnit hangár bezprizorně se povalující pozorovací technikou a kempinkovými potřebami. Plnění hangáru, jako většina operací tohoto druhu, probíhá ve třech fázích. V první fázi všichni volní přítomní nosí dovnitř věci, o nichž se domnívají sami, nebo je jim někým zkušenějším doporučeno, že patří právě do zásobovacího stanu. Když už se dovnitř nedá ani vejít, protože všude a hlavně u vchodu, se povalují bez ladu a skladu a jakékoliv logiky rozličné předměty, přiřítí se paní Široká a za jejího velmi hlasitého projevu nespokojenosti, jsou zase všechny věci vynošeny ven. Ve třetí fázi pak pouze hrstka pověřených naskládá dovnitř nejen ty věci, jež už tam v první fázi byly, ale i všechny další v celkovém objemu asi trojnásobně převyšujícím původní množství. Výhodou třetí fáze je i to, že po uskladnění všech věcí se v hangáru může navíc pohodlně usadit zhruba deset lidí, aniž by se příliš mačkali.
„Zřetelně si pamatuju, že jsme to schovali sem“ trvá na svém Michal.
Už zhruba půl hodiny prolézá s Ríšou přilehlý les a pátrá po torzu pluhu, který mají umístit do ohniště, jež před nějakou dobou dobrovolně na pokyn paní Široké vyčistili od všeho, co se v něm nahromadilo během toho roku, kdy jsme je nepoužívali.
Hlavním úkolem torza je podepřít obrovský černý hrnec, v němž se voda ohřívá, voda vaří, voda udí a přitom mění do dalších forem hmoty a energie (2). Ono to zní snadno, ale usadit hrnec, plný vody na své místo, když člověku plameny olizují ruku, v 
níž svírá půlkouli naběračky, zatímco zahnutý konec rukojeti je zaklesnutý za jedno ucho hrnce, není úplně triviální záležitost. Když se totiž netrefíte, hrnec nejenom že pozbude většinu svého obsahu, ale vylitá voda navíc téměř dokonale uhasí oheň, který jste několik desítek minut pracně rozdělávali, vytvoří neskutečné množství páry smíchané s popelem a vyrobí dost hluku na to, aby se o vašem poklesku dozvěděla paní Široká. Hrnec se navíc nepochopitelně zaklíní do železných ramen pluhu a nejde vyprostit. K tomu všemu služba na vodu dává jasně najevo, že kdo si vodu vylil, ať si pro ni také dojede.
„Ne, tady teda není, určitě ho někdo čmajznul“ snaží se Ríša najít odpověď, kde pluh může být. Jak se tak oba noří stále hlouběji a hlouběji do lesa, jejich nálada podobným způsobem klesá pod hladinu normálu.
„To si piš! A my tu jako blbci lezem a hledáme!“
„Chlapciiii! Tak jak je to s tím ohništěm?!“ Tenhle hlas museli slyšet až ve Šťáhlavech.
„No on asi někdo ukrad rošt…“ nesměle zapípá Michal.
„Já tě asi taky ukradnu! Hledáme hledáme!“
Oba postižení nesměle hledají, kam by se sami odklidili. Jasně už vidí, že budou celou Expedici mít službu na vaření vody.
„Jau, kterej blbec to sem hodil?!!!“ ozve se ozvěnou po zadunění na zem dopadnuvšího těla.
„Krám jeden železnej, haraburdí, ty lidi jsou ale dobytek vyhazovat železo do lesa!“ Tomáš vztekle kope do čehosi u pravého předního kola Lebovic trabanta. Vzápětí zdvihne příčinu svých nesnází ze země vší silou svého dvanáctiletého organizmu a vztekle mrští očazenou trosku nějakého starého železného pluhu dál do křoví…
Letos osm Ještědů a čtyři malé stany. Takový je plán.
Rozhodil jsem s Petrem první oranžový Ještěd, jako základ celé řady. Přišlápnout čtyři kolíky do základního obrysu, dva do rotundičky, jeden na střed vstupní části, pak sekeru a dotlouci je co nejhlouběji. Otevřel jsme zip vlezl dovnitř s oběma svislými tyčemi a jednou nosnou příčnou, která drží linii stropu. Pod zadní je třeba nastrčit plastovou podložku, aby neprorazila podlážku stanu. Petr měl už připravenou šňůrku na ukotvení čela, hned jak vztyčíme nosnou duralovou konstrukci, já ze všech sil budu držet tyče, on zatluče přední kolík a přitáhne lanko. V okamžiku, kdy se mu to podařilo, jsem vylezl ven, zatáhl přední zipy, zatímco on přidržel zadní tyč. Já na ni nikdy nemohl zvenku dosáhnout.
Pak jsme si vzali každý z jedné strany svoji hrst kolíků a upevnili čelní lanka stříšky, potom zadní, střední a rotundová. Předsíňku děláme vždy poslední.
Po několika letech stavění je tohle operace na tři minuty. Pokud není problém.
Ještěd je stan pro tři lidi, malé stany se stavějí hlavně pro vedoucí a pro vybrané holky. Samozřejmě všechny stany jsou postaveny kvalitně. I když připouštím že ty, jež si stavební skupina staví pro sebe, jsou postaveny ještě kvalitněji a zpravidla stojí dávno před ostatními…
Vzít na Expedici Lumíra byl dobrý nápad. Jak jsme tak držel poslední kůl budoucího stojanu na plechová umyvadla a s velkou obavou na jedné straně a s jistým ulehčením na druhé straně, znovu jsem si blahořečil za ten nápad, pozvat ho letos s námi. Alespoň je tu někdo, kdo dokáže tu palici zvednout a relativně bezpečně zatlouci dřevěný kůl do země. Práce na nádraží vám zpevní svaly. Dejte se k Českým drahám!
Ze všeho nejmíň mě bavilo to dříví sem tahat, ale pak jsme se pustili do stavby umývárny u malého hangáru (3) a špatná nálada mě přešla. Připravili jsme si všech osm svislých kůlů (4) a na konci je zašpičatěli. Pak jsme si uřízli další dva, abychom nahradili ty dva, jež jsme při zašpicování postupně zkrátili na nepoužitelnou délku. Obvykle se ale ty pokažené daly ještě použít jako příčné vzpěry. Nebo jako poleno do ohniště. Pak bylo třeba uříznout a zbavit kůry ty dvě nejdelší klády, dopředu a dozadu, na nichž pak měla bezprostředně spočívat plechová umyvadla. Až potud bývala konstrukce rok za rokem stejná. Odlišnosti se začaly objevovat až v této fázi. Někdo použil dvoupatrovou konstrukci, to znamená stejný rám, jako nahoře, umístil ještě do středu výšky, někdo použil více než dvě středové příčné rozpěrky. Někdo ukotvil konstrukci dozadu, někdo i do stran.
Postavit tu umývárku správně, to rozhodně byla docela věda. Nezřídka se stávalo, že méně zkušení stavitelé sice zbudovali na první pohled atraktivní a funkční konstrukci, ale když jste si tam pak přinesli lavor naplněný vodou a vsunuli takových víc vedle 
sebe, horní rám se rozestoupil a umyvadla vás v lepším případě při pádu jenom polila svým obsahem. V horším případě vám spadlo minimálně jedno ostrou, lehce orezivělou hranou, ano tím jediným centimetrem na celém svém obvodu, který už pozbyl původní glazuru, na nohu a zanechalo po sobě krvavou stopu. Druhou krvavou stopu pak způsobilo postiženému nebo postižené, když bylo ve vzteku nakopnuto a na svém letu se obratem odrazilo od nejbližší stojny dřevěné konstrukce, aby s pravidelnou jistotou přistálo na druhé, dosud nezraněné končetině oběti.
Samozřejmě ani vlastní stavba umývárky nebyla bez nebezpečí. Nakonec, pracovalo na ní vždy spousta lidí a všichni se pohybovali mezi dalšími, kteří právě bojovali, někteří prvně v životě, s pilami a sekerami při přípravě palivových zásob pro noční a ranní ohně. Takže sečná a řezná zranění patřila k těm nejčastějším. Obvykle ale nebylo druhotných obětí, protože lidé nejčastěji zraňovali sami sebe, takže těch, kteří byli inzultováni až následně od své oběti, bylo opravdu minimálně.
Mezi poměrně častá zranění, která, pro jejich četnost, už za zranění ani nikdo nepovažoval, byly všelijaké jizvy způsobené zásahem některé z větví přivláčených soušek. Stromky se totiž vláčely bez výjimky neoklestěné, aby bylo možné nahromadit v táboře i dostatek chrastí na rozdělávání ohně, nejen na jeho udržování. A tak při vlečení stromku či stromu nepřicházely k úhoně jenom stany na horním konci tábora, ale často právě i kolemstojící, kteří nebyli dost pozorní nebo hbití, aby včas uskočili z cesty zoufalci, který na pokraji svých sil a s jediným cílem, mít to už konečně za sebou, řítil se doslova hlava nehlava táborem, hnán vpřed svým nebezpečným nákladem.
Naložili jsme obě várnice na kárky a vyrazili k hájovně. Byl jsem dost rychlý a uchvátil pokročilejší model Rapid2 s nafukovacími koly, opravdu luxusní provedení, skvělý požitek z jízdy, neotřelý design…, zatímco na Pepu zbyl starší typ s pevnými gumovými obručemi místo pneumatik. Kárky charakteristicky chřestily přes kořeny. Prázdné várnice z kopce, plné do kopce, jak jinak, že? O pár let později už to nebude jen tři sta metrů k hájovně, ale skoro kilák na zámek (5). A ještě víc do kopce s plným nákladem.
Petr opatrně strčil do vrat. V tom okamžiku tu byl bílý vořech, věrný své hlídací funkci, div se nezbláznil štěkáním. Zamrazilo mě a podvědomě jsem couvnul.
„Bacha“ ohradil se za mnou Pepa, kterému jsem najel na nohy.
„Jen jsem si vzpomněl na toho vlčáka před dvěma lety“ omluvil jsem se. Před dvěma lety jsme měli dokonce „meziměstskou“ expedici. Přijelo pár lidí z Chebu a z Aše. Poměrně brzy zase odjeli. V podstatě hned po té, kdy německý ovčák z hájovny, notorický utíkač, po několikadenním terorizování tábora nakonec přeci jen pokousal hocha z chebské skupiny. Mám dojem, že všichni i s postiženým odjeli krátce po ošetření na pohotovosti.
Zachovávali jsme strnulé očekávání na hranici dvora, stejně jako vořech sice zuřivě štěkající, ale pečlivě se držící mimo dosah.
„Len poďte“ zamávala na nás cikánka středního věku, „nebojte sa, on nekúše.“
Trochu strnule, ale přece jsme se rozdrkotali ke studně. Dával jsme si sakra dobrý pozor, abych se nepohnul prudčeji, než bylo nezbytně třeba, a abych měl vozík pokud možno stále před sebou.
„Dobrý den“ pozdravili jsme z dálky. „Můžeme si vzít…?“
„Ale ovšem, ja viem, len si vemte“ hlaholila paní domu. Na dvorku se za ní vyloupla snědá holčička, odhadem dvanáct, možná 
třináct let. Aranka. To děvče si v příštích dnech oblíbilo skoro všechny mužské účastníky expedice. Kromě mě, jako obvykle. To bylo ale v tomhle případě spíš štěstí, protože po týdnu od této chvíle nebyl snad nikdo, kdo by se před ní nesnažil ukrýt. Její očividná touha po fyzickém sblížení, navzdory jejímu zjevně školnímu věku, byla brzy postrachem všech zákona dbalých přítomných mužů i chlapců. A ti, kdož na zákony moc nehleděli, zase měli tolik rozumu, že si dovedli celkem dobře představit, že současní obyvatelé hájovny, jistě nebudou bez bratrů, bratranců, strýců a dalších příbuzných. Tedy, alespoň myslím, že všichni odolali. Pokud je mezi čtenáři někdo, kdo ne, docela rád bych si o tom někdy poslechl :-).
Jen co jsme dopumpovali druhou várnici, už nás Aranka tahala na zápraží, že „mama“ nám něco chce. Chtěla. Na parapetu postávaly čtyři frťany rumu, hned vedle své mateřské, již skoro prázdné lahve.
„Tož dajte si chlapci“ mávala na nás paní domu svojí skleničkou. Pepa a Petr nás nakonec reprezentovali, já jsme se trochu neobratně vymluvil na zdravotní potíže. Tím jsem zjevně v očích hostitelky totálně klesl, což jsem ovšem považoval za svoji výhru. Možná i proto jsem byl ušetřen příštích nájezdů, kdo ví?
„Len si dajte ještě, chlapci“ nalévala Arančina matka klukům znovu.
„No, my bychom už asi měli jet“ pokusil se vzdorovat Petr. Pepa si s tím moc hlavu nedělal. Glo glo…
Kořeny cestou zpět byly kořenovitější než jindy a cesta klikatější než dřív. A to byl teprve první den Expedice…
Tak a teď trochu faktických dat, jako obvykle. Dneska jsme si měli povídat o stavebních a likvidačních skupinách před a po expedicích. Nakonec, abychom dostály rozumné délce jednoho příspěvku, jsem zůstal jen u stavební části, boření tábora si necháme na někdy jindy.
Abych to zrekapituloval: stavební skupina se zpravidla scházela v Planču první ráno Expedice v 6.30 . Tady se snosily všechny potřebné propriety, jako literatura, jídlo, pozorovací pomůcky typu mapky, zápisové archy a podobné nezbytnosti dolů z prvního patra, nejčastěji na dvůr. Při troše štěstí dorazil náklaďák během téhle fáze, takže se věci hrnuly rovnou dovnitř. Nezřídka se ale stalo, že jsme na auto nějakou dobu museli ještě čekat. Pak se jelo do skladů U dráhy (současné sídlo planetária – a řekl bych, že i pár let se všechno uchovávalo v planču na Hamburku – tím tahle jedna cesta odpadla) a na korbu se nahrnul zbytek, tedy stany, kruhy, dokud se ještě vozily, dalekohledy a další harampádí. V rozporu z předpisy se někdy stalo, že někteří z nás museli cestovat na korbě s věcmi, protože nebylo dost osobáků, aby nás všechny pobraly.
Pak následovala dobrodružná jízda na základnu expedice. Tady se zase rok od roku různily přístupové cesty. Někdy se podařilo
projet spodní cestou až na louku (a někdy tam taky zapadnout), někdy se na louku zajíždělo cestou kolem hájovny, někdy se to prostě nedalo, protože bylo moc mokro nebo si řidič netroufnul nebo prostě nebyl dost ochotný, a tak se všechno nosilo od hájovny, tedy několik set metrů do kopce po ukrutně zakořeněné cestě. Někdy řidič pomohl, někdy jen stál a čuměl a tvářil se nevrle.
Po nashromáždění všeho na haldě se vytvořily skupinky a začalo se na více frontách. Stavba stanů pro osazenstvo, stavba malého hangáru pro vedení a kuchyňku, stavba velkého hangáru a technického stanu. Příprava ohniště, kopání odpadní jámy, příprava umývárny, příprava dříví na oheň, transport dostatečných zásob vody z hájovny, v pozdějších letech pak až ze zámku.
Zní to snadně? Těžko říct. Asi to zase tak snadné nebylo, ale určitě to byla skvělá zábava, spousta příležitosti k zasmání i ke vzteku, prostě normální společenský život :-).
Posledně jsme vás šetřil a nechtěl od vás nic vědět. Dnes bych se chtěl zeptat na váš názor na chystaná témata. Takže mi, prosím, dejte vědět, jestli má mít některé z dále uvedených témat vyšší prioritu, nebo se třeba vytaste s nějakým úplně novým :
Připravovaná témata:
a) zbyly nám likvidační práce
b) Ženy a dívky a nechlapci a jejich vliv na průběh Expedice
c) Výrazné osobnosti a to nejen z vedení
d) Noční život a to nejen pozorovací
e) jiné téma, prosím specifikujte
Pište na moji adresu a fakt se nestyďte:)
(1) Jak vypadal postavený velký stan, tzv. hangár je vidět na pozadí této fotografie.
(2) Na usazení hrnce do ohně se používaly různé konstrukce. Já pamatuji cosi, co snad bylo původně nějakým stojánkem na květiny nebo něčím podobným. Mělo to přibližně tvar číslovky „8″ s nožičkami. Ten pluh se zřejmě používal ještě před tím, ale pak se nějak ztratil.
(3) Tady máme trošku rozdílnou terminologii. To co Dalibor pojmenoval jako „malý hangár“ já znám pod názvem „hlavní stan“. Docela dobře je zachycen, i s paní Širokou, na této fotografii.
(4) Zdá se mi osm kůlů moc, ale paměť už mi tolik neslouží. Spíš bych se přiklonil k šesti.
(5) Jeden čas se jezdilo pro vodu dokoce až k místnímu vojenskému útvaru.
