Takže je tu další rok a další pokračování expedičních vzpomínek. Původně jsem měl pro vás připraveno úsměvné vánoční číslo, ale zlý editor (VK) mi zakázal psát o jiných věcech než o letních expedicích, tak se asi nedá nic dělat… Jen tak pro zajímavost – tady je pár témat, jež mám připravena v pracovní verzi, jen je přepsat, a jež nejspíš hned tak neuvidíte, protože zkrátka nesmím… 🙁 : „Mikroexpedice Hůrka Litice 1981“ nebo „Celostátní expedice Slovensko 1980″ nebo „Zápisky malého astronoma – výtah z deníku člena dětského astronomického kroužku 1977-78″ anebo „Ondřejov 1982 – zápisky praktikanta“ …. A tak. Kdyby vás to přeci jen zajímalo, vyvíjejte intenzivní tlak na vydavatele a třeba ho zlomíte… (1)
Ale zpátky k tématu letních Expedic. Vím, že jsem sliboval stavební a demoliční četu, ale tohle téma si necháme ještě na jindy. Dnes bych chtěl čerpat ze svých velmi (ale opravdu VELMI) starých zápisů. Narazil jsme na slohovku, odhaduji podle obsahu, tak někdy z roku 1977 nebo maximálně 1978. Bohužel jsem si u ní neudělal datum. Budu ji prezentovat v nepozměněné formě, snad jen nějaká ta „i“ a „y“ opravím (snad správně), abyste nepřišli o to kouzlo dětského vyjadřování. Chápu, že riskuji obvinění ze senility, ale asi to za to stojí :-).
Je to o…, ale ne, přečtěte si to sami.
Začátek citace :
Magnituda dvě
(slohová práce – co jsem dělal o prázdninách)
„Fíííí, fííí !“
Poštolka zakroužila nad loukou uvězněnou mezi lesy. Slunce na své denní cestě už kleslo pod obzor. Poštolka vypískla znovu. Její oči, již přivyklé na přicházející tmu, zaregistrovaly dole pod ní nějaký pohyb. Trochu snížila výšku letu, aby mohla lépe sledovat, co se děje. U jihovýchodního cípu louky, těsně u lesa, stojí dva velké stany, naproti nim pak řada menších.
„Tak tedy : Libor, Jitka a Dana jdou na celou noc. Fery zapisuje do půlnoci, Milan od půlnoci. Všechno jasný?!“
Paní Široká udílela poslední pokyny. Zlí jazykové by řekli asi spíš „rozkazy“. Ještě určí posádku u „děláků“ a již se všichni rozcházejí na svá stanoviště. U ohně zůstávají jenom ti, kdož (skvělé slovo, že jo) jdou pozorovat po půlnoci nebo nepozorují vůbec. Aby bylo jasno, ocitáme se na letní základně astronomů-amatérů. Lidově se též toto hemžení nazývá „meteorářská expedice“. Ale k věci.
—-
„Ty, to první krmítko nesvítí,“ oznámil mi Pepík.
„To je ovšem chyba,“ odtušil jsem a poodtáhl Milanovi skládací křeslo, na něž si chtěl právě sednout, aby zjistil důvod nečinnosti prvního krmítka. Samozřejmě se propadl do prázdna. Nebudu se tímto nijak dlouho zabývat. Krmítko dobře vědělo, že když nebude svítit, budu já a Milan muset hlásit objevení meteoru místo stisknutím tlačítka, při kterém se v krmítku rozsvítí příslušná žárovka (či spíše žárovčička), akusticky. Lépe a výstižněji řečeno vlastním hlasem. Hodí se ještě podotknout, že jedno krmítko má osm hlásicích tlačítek a žárovek, přičemž kruhů je deset. (Fakt obdivuji tu kantorku, protože je tu spousta slangu, který musel být nezasvěcenému naprosto nesrozumitelný) Ke kruhům se vždy berou dvě krmítka, a jestliže jedno vypovídalo poslušnost, je jasné, že dva pozorovatelé byli odkázáni na svoje hlasivky. No a jak jsem již uvedl, ti dva mohli být jedině (jak také jinak) Milan a já.
Do půlnoci jsem ležel pod kruhem číslo jedna a Milan pod dvojkou. Přesto jsme v protokolu byli zaznamenáni pod čísly devět a deset.
Když se člověka chytí nepříjemnosti, nedají se jen tak lehce odbýt. Při jedné nedobrovolné přestávce, způsobené příchodem mraků, které si jako naschvál vybraly cestu přes náš první a druhý kvadrant, jsem si trochu zdříml. Probudil mě až citelný chlad. Podíval jsem se nahoru do kruhu, ale… mělo to jednu vadu. Kruh tam nebyl. Samozřejmě, kde by se tu také vzal? Ležel jsem dobré dva metry od krmítek, ještě k tomu jen na mokré a studené trávě. Brrr! (vidíte, jak byli/jsou někteří lidé nehezky mstiví!!!) Však se to Milanovi po půlnoci nevyplatilo.
Po velké přestávce nás bylo pod kruhy jen osm a tak jsme tlačítka měli všichni. Přelehl jsem si na dvojku. Z jedné strany jsem měl Péťu Kubečka (tak fakt nevím, jestli to byl opravdu můj spolužák, nebo ne. Vůbec si nepamatuji, že by tam s námi jezdil, ale stejně tak si nepamatuji nikoho jiného stejného jména… Fakt záhada), který mě oblažoval hlasitým oddechováním, když si jakoby tajně krátil pozorování spánkem. Ale dlouho nespal.
Sotva jsme se rozjeli, již jsem tiskl tastr. (2) (no neměla to ta úča těžký?)
„Moment,“ zabručel Milan u krmítka.
Schválně jsem si to odpočítal…osmdesát osm, osmdesát devět, devadesát sekund.
„Dvojka, hlaš!“
Nenechal jsme ho dlouho čekat . „Tři, plus plus, dva , nula…….“
„Počkej!!!“
Milan mě přerušil ještě třikrát. Byl hrozně rozčilený a nervózní. Nedivím se mu, Vždyť měl napsány dopředu časy a když už to měl téměř vše vyplněno, najednou mu zablikala světýlka a už měl zase co psát. Často, když někdo viděl meteor, musel čekat mnohdy i pět minut, než ho mohl nahlásit. Mezitím viděl další (nebo třeba několik dalších…) a tak se několikrát stalo, že ten první zapomněl. Mezi čtvrtým a pátým intervalem nebyla prakticky žádná přestávka, neboť se celou doby dohlašovaly meteory, které se nestihly za interval napsat. Přestávka mezi pátým a šestým dopadla stejně.
Konečně nadešel poslední interval. Avšak očekávaného klidu jsme se nedočkali. Za čtvrtý a pátý interval jsme měli asi devadesát meteorů. Jen tak pro porovnání, za celou loňskou Expedici (3) jich bylo necelých padesát (!).
„Družice ve třetím kvadrantu,“ upozornila nás Dana (dnes paní doktorka :-)).
„Vidím,“ ozvalo se několikrát.
V té chvíli jsem stiskl tastr. Měl jsem dost času rozmyslet si svoje hlášení, protože to bylo zrovna ve chvíli, kdy vznikla nová tlačenice. Až se najednou ozvalo:
„Dvojka, hlaš.“
„Nula, nula, dva, nula, dva, nula, nula, dva, nula, dva! Poznámka: stacík.“ (4)
Milan chvíli nechápal, co mu to říkám. Dovtípil se až při vyřknutí poznámky.
Takový stacionární meteor jsem pak hlásil ještě jednou. Nedostal jsem se ani ke druhé dvojce a Milan mi už skočil do řeči, neboť pochopil, že jde o shodný stacionár jako prve.
Poslední interval jsme museli protáhnou o čtvrt hodiny, abychom stihli dohlásit vše z pozorování. Za ty tři poslední intervaly musel Milan zapsat přesně sto padesát meteorů. A za těch téměř šest hodin, jež jsem tu noc strávil pod kruhy, tiskl jsem tlačítko asi čtyřicetkrát, z toho šest meteorů bylo stacionárních. A to nepočítám chvíle, kdy jsem tlačítko neměl, tedy první tři intervaly.
(a přesně v duchu „úvod, stať a závěr“, jak nás učili, hurá do finiše. Trochu jsem váhal, jestli vám ho dopřeju, ale ať si také užijete toho bezbřehého mladistvého optimismu!)
Chtěl jsem tímto alespoň částečně přiblížit letní činnost astronomů. Snažil jsem se, aby bylo vidět, že i při takové činnosti, kdy člověk téměř nenamáhá tělo, může se dosti zapotit. Přesto však nelituji toho, že jsem se na astronomii dal a za nic bych ji nevyměnil.(člověk míní… atd.)
—
Konec citace.
Tak vida, jak to bylo vzrušující. Úplně jsem se zase na té louce viděl, cítil tu vlhkost a mrazivost, ten úžasný útlum smyslů ve chvíli, kdy se konečně vyhrabete ze spacáku a fakt se vám nechce už ani spát, protože všechno, ale úplně všechno kolem vás je promáčené… No řekněte, není to skvělý pocit?
Schválně, tady je mikroanketa :
Miluji aktivní pozorování, protože :
a) výsledky slouží celému lidstvu
b) jsem rád(a) s lidmi, když je vůbec nevidím a jen občas slyším
c) jsem rád(a) s lidmi, když oni nevidí mě a taky mě musí poslouchat, protože jsou líní vylézt od dalekohledu/ze spacáku
d) prostě mě to baví
e) ve skutečnosti nevím proč, protože to fakt nesnáším…
f) ……………… (doplní každý sám)
Své odpovědi posílejte rovnou na mojí adresu, příště si řekneme, jak to dopadlo :-).
Také mi to připomnělo, že nic mě ve skutečnosti tak nebavilo, jako řízení skupiny a zapisování. Speciálně, když se nahromadilo fakticky hodně hlášek a bylo třeba ukočírovat, jak zápisy časů, tak „lenochody“, tedy nepříliš zkušené hlásiče… to bylo to pravé vzrušení. Jenom kdyby ta autobaterie nebyla tak těžká :-(.
Na závěr místo moudra dám k lepšímu výpis z mého nedávno objeveného deníčku, který by mohl pomoci datovat citát v dnešním příspěvku :
27.červenec – 7. srpen 1978
… Expedice, říkají mi specialista na stacionáry…
Mějte se astronomicky nebo i lépe 🙂 Příště bude… no uvidíme.
(1) Bohužel tyto stránky se zabývají pouze letními Expedicemi. Zážitky z jiných akcí jsou také vítány, ale budou zveřejněny někde jinde.
(2) Tastr se říkalo tlačítku, které vedlo ke krmítku a po jeho zmáčknutí se rozsvítila v krmítku žárovka s číslem pozorovatele. Popis krmítka i s fotografií je na této stránce.
(3) Míněna je zde pravděpodobně Expedice 1977.
(4) Stacionární meteor (stacík, stacionár) je zvláštním druhem meteoru. Jeho dráha směřuje „přímo na pozorovatele“ a je vidět pouze jako svítící bod, který se náhle objeví a zase zmizí. Je vidět poměrně vzácně.
