V dávných dobách, kdy ještě oblohu neozařovaly prasátka družic Iridium, když ještě termín Expedice občas souhlasil s maximem Perseid, a kdy Lumír „Hranátor“ běhal kolem vagónu na Skalkách s gumovým nožem vyříznutým ze staré podrážky, přivedl jeden ze členů (konkrétně Jarda Kovařík) do této společnosti dva další exoty, které našel v Praze. Jeden z nich jsem byl já.
Toho roku jsem dorazil na Skalky značně zmožen, neboť mi v Plzni ujel autobus a neznaje přesnou cestu z Plzence, zašel jsem si pár kilometrů navíc přes Radyni. Léto bylo teplé, tak proč ne. A navíc tady zatím nikdo z Plzeňáků nebyl. To jsem mohl ještě dlabat v lese borůvky.
A už to vypuklo! Postavit stany to je základ. Zprovoznit vagón. Uvařit večeři. Postavit kadibudku. K realizaci posledního úkolu jsem byl přidělen spolu s dalšími třemi maskami. „Támhle jsou prkna. Pod skalkou je vykopaná díra a nářadí je ve vagóně.“ oznámil nám Lumír a ukazoval přitom na haldu prken, o které jsem se domníval, že je to zbytek z lešení nějaké stavby a že se jedná o dřevo na oheň. Každý kus dřeva byl jinak dlouhý, z mnohých trčely rezavé hřebíky a všechno bylo špinavé od malty. Troufám si tvrdit, že být tam všichni mladiství intelektuálové jako já, tak nikdy kadibudku nepostavíme. Naštěstí tam byli i tací, kteří s manuální prací neskončili v šesté třídě, a tak jsme se mohli vrhnout do práce. Potíže jsme překonávali hladce. Různou délku prken jsem vyrovnali nekonečným řezáním, kdy se dvojice střídaly na jediné pile, až její ostří rudě žhnulo. Hřebíky jsme vytloukali a zatloukali sekerou, protože v celém vagónu nebylo k nalezení žádné kladivo. Druhý den večer jsme měli tzv. slaky, tedy desky tvořící budoucí stěny, dveře a střechu. Zbývalo celý výtvor zkompletovat nad jámou tak, aby některé úhly byly alespoň trochu pravé a instalovat speciální součásti jako panty na dveře a thérpapír na střechu. Třetího dne dopoledne Masek jemným šmirglem vykouzlil z jednoho toho odporného prkna něco jako ohlazený práh, který se tak stal prkýnkem a bidýlkem vysedávacím. Po zkompletování a usazení celé stavby byla tato uvedena do provozu prvními nedočkavci, které už omrzelo chodit do okolních houštin. (Aby to nevypadalo, že jsme 48 hodin dřeli jako koně podotýkám, že jsme mezitím normálně spali, koukali na hvězdy a chodili do Losiné na oběd a na koupaliště.)
A Expedice plynula. Byl to jeden z těch srpnů, kdy proměnky pohasínaly a meteory proletovaly noc co noc, Slunce do maxima jdoucí se dalo kreslit dvakrát denně a z koupaliště se chodilo až pozdě odpoledne. Takhle si to idealizuju po letech, ale je možné, že občas bylo zataženo, ba i pršelo. Konec konců prudká bouřka, prožitá v železném vagónu na špičce kopce, s na kytaru řvoucím tuctem astronomů uvnitř, patří taky k zážitkům, které nelze zapomenout.
V pátek se službě nějak nepovedla večeře. Brambory byly nějak málo uvařené a neslané a jídlu vizuálně nepřidal ani pokus dochutit párek kečupem. Proto mě ani nepřekvapilo, když jsem se v sobotu probudil už ráno (a ne pozdě dopoledne, jak by se po pozorování slušelo) s křečemi v břiše. Spustil jsem se ze strmého svahu proti vycházejícímu Slunci a byl rád, že kadibudku máme. Pak jsem se pokusil ještě dospat. Zdálo se, že se žaludek uklidnil. Tato iluze padla, když jsem v půli snídaně byl nucen vyskočit ze skládací židličky. Potupně jsem vrhnul obsah žaludku několik metrů od jídelního stanu. Chutný chleba s medem mi byl odebrán a mou dietou se staly suché rohlíky a neslazený čaj. Ani přes toto opatření a něžnou péči čarodějnice Marie V. (nebo právě proto) se mi lépe neudělalo. Šlo ze mě horem dolem „aj to cos nikdy nezjédl“ jak by řekli na slovácku. Lumír se několika laickými triky přesvědčil, že mi nehrozí zánět slepého střeva a rozhodl se neriskovat můj převoz na pohotovost do 10 km vzdálené Plzně a nechat mě uzdravit v lůně přírody (nedaleko silnice první třídy).
Když jsem po poledni vydávil mezi kůžičkami včerejších párků i nezanedbatelný kousek igelitu, tak se alespoň zdálo, že mám klid, protože příčina problémů je odstraněna. Jak krutě jsem se mýlil. Během odpoledne začali potížemi trpět další tři expedičníci. Noc byla po týdnu snad první lehce oblačná a tak ostatní vyzpěvovali u ohně s kytarou. V neděli dopoledne ze rozzvracelo dalších devět expedičníků a expedičnic. Bylo zřejmé, že tahle exponenciální křivka nemůže dále pokračovat, neboť zde nebyl potřebný počet nepostižených, totiž 27.
Kdosi si dal práci s rozpomínáním a vyvodil, že prvotní příčinou bylo máslo na rohlíkách v páteční odpolední svačině, protože ti, kdo si tenkrát předevčírem dali pomazánku, zůstali zdrávi a mohli dále zajišťovat hladký chod Expedice. A bylo to skutečně náročné, protože právě tento víkend se vedle skalky konal autokros. Nepřímým důsledkem těchto akcí (podporovaných majiteli pozemků) byla i skutečnost, že tato Expedice byla poslední „na vagóně“. Zatím stačilo opevnit tábořiště mezi břízkami proti nájezdu parkováníchtivých aut rozestavěním beden od Sometů. Dále bylo nutno odhánět zvědavce, nelézt na skalku, ze které se teď stala defakto tribuna a pro sichr zvýšit ostrahu stanů. S posledním bodem byl asi nejmenší problém, protože poblíže každého stanu ležela ve stínu, ve vedru a v polobezvědomí nějaká odporně vypadající zombie, která se jen čas od času zvedla a vydala se vrhnout do nějakého nedalekého mlází.
Vybavuje se mi scéna, kdy jsme asi čtyři takoví zoufalci (včetně Dity) leželi jako špalky naskládaní vedle sebe pod skalkou u kadibudky. Mouchy kolem nás bzučely, Slunce pálilo a my jsme se střídali na Maskem vyhlazeném prkýnku v kadibudce. Když někdo potřeboval a bylo obsazeno, pořád tu ještě byla spousta houští. A za ním mnoho hektarů posekaného strniště. Když uvážíme, že bylo teplé léto a všechna voda se musela dovážet, je pravděpodobné, že vidět to hygienik, zešílel by.
Dlužno podotknout, že i v této situaci všichni zůstali věrně na Expedici, snad jen vyjma Béďi, který se jel vyprázdnit domů a vrátil se za 24 hodin. U mě to ani nepřipadalo v úvahu, domov jsem měl přes 200 km daleko. Všichni postižení tedy zůstali a statečně se živili suchým pečivem a živočišným uhlím, jehož zásoby se rychle tenčily, a popíjeli hektolitry neslazeného čaje. Čajem rozuměj obarvenou převařenou vodu, která se vozila z hospody na modré rozvrzané kárce, nebo příležitostně autem, když tam někdo s nějakým přijel.
V neděli odpoledne jsem se zmátořil natolik, že jsem se odhodlal k pozorování. Nevím už přesně, co jsem tenkrát pozoroval. Mohly to být proměnné hvězdy, třeba MY Cyg. Pravděpodobnější je, že jsem si šel lehnout na meteory, protože tam tolik nevadí, když to člověk zabalí dřív. Nicméně jsem vydržel a po pozorování, za prvních náznaků svítání, čili asi ve 4 hodiny ráno, vytáhl někdo ze střechy vagónu poloplnou láhev fernetu. Zmíněná láhev tam prý dlela nejméně rok, ne-li dva od nějaké oslavy. Každý si dal jeden hlt na dezinfekci a na klidné spaní, čímž byla epidemie zdárně ukončena.
