Nějakou dobu jsem si říkal, jestli mám ještě co říci na téma Expedice, ale pak mi došlo, že určitě ano. Nebo jsem se o tom alespoň dokázal přesvědčit.
Jako skoro ve všech případech později, kdy jsem začínal s něčím, co bylo stěžejním okamžikem pro můj další životní vývoj, i v tomto případě jsem se přihlásil k účasti na akci, jež pro mě byla naprostou neznámou, hlavně proto, že jsem se na tom dohodli s kamarádem. A jako kdykoliv potom, kamarád se nedostavil a já v tom byl „sám“. Asi by se hodilo poznamenat, že mi bylo lehce přes deset let a byl jsem, stejně jako dosud, neobyčejně nesmělý a ostýchavý :-). Kvalifikaci jsem určitě měl. Celý předchozí školní rok jsme navštěvovali astronomický kroužek v Planetáriu. Znal jsem dokonale všechny příhody Myšáka Micky Mause, psa Filipsa a pochopitelně i Pepka námořníka. Je-li mezi čtenáři někdo z mých vrstevníků, asi chápe, o čem je řeč. Ostatním o tom rád budu vyprávět, ale někdy jindy a někde jinde. (1)
Takže tady jsem byl, mrňavý a nezkušený astronom mezi hordou zcela neznámých starších i několika zhruba stejně starých profíků. Alespoň tak na mě působili. Přidejte si k tomu první hlasitý dojem z paní Široké, kterou jistě nemusím připomínat ani těm, kdo ji nikdy v životě nepotkali, a je vcelku jasné, že stan nebo lesní samota byla moje nejoblíbenější místa.
První noční pozorování. V té době se pozorovalo dvěma způsoby. Místo zvané „kruhy“, určené pro ležící pozorovatele, a dodnes užívané stanoviště „děláky“, vnímané jako elitní skupina. (2)
„Kruhy“ byly obdélníkové dřevotřískové desky, vybavené čtyřmi kovovými nožičkami (nebo, že by šesti?), jež je po zatlučení do země udržovaly ve výšce zhruba kolem tři čtvrtě metru nad zemí, tak akorát, aby se pod ně vešla hlava pozorovatele položená na polštáři nafukovací matrace. Plus pár centimetrů pro nezbytné 
zateplovací prostředky, jako třeba u těch movitějších kapuca spacáku mumie (nebo těch, kdo mohli použít ten jeden nebo dva erární letité spacáky, co ještě byly použitelné) a samozřejmě nezbytná čepice, nejčastěji typ „kulich s bambulí“. Svůj název získalo ale pochopitelně celé zařízení díky dvěma ráfkům z bicyklu umístěným v každém obdélníku, jimiž dva pozorovatelé, sdílející jednu konstrukci, hleděli odvážně k obloze a snili o tom svém „Stacíku“ (3), což byl samozřejmě nejoblíbenější druh meťasu, jaký jste mohli vidět, a jednoznačně platilo pravidlo, že čím víc, tím lepší pozorovatel jste. Ráfek kola nad pozorovatelovou hlavou byl ještě dovedně vybaven výpletem ne nepodobným zaměřovači protiletadlového kulometu, zřejmě aby usnadnil pozorovateli definici parametrů spatřeného meteoru. Nepochybně celá konstrukce měla i silný psychologický vliv na zúčastněné – člověk měl dojem, že tak trochu pod střechou, že má svoje teplé hnízdečko. Slovo teplé tady samozřejmě nemá nic společného s tělesnou teplotou, která, jak jistě čtenář zná z vlastní zkušenosti, dokáže klesnout u déle pracujícího pozorovatele i za jinak zdánlivě teplé letní noci pod hodnoty změřitelné obvyklým lékařským teploměrem. Alespoň subjektivně z pohledu postiženého.
Elitní skupina „děláků“ byla kromě pochopitelného dělostřeleckého binaru 10×80 vybavena ještě pro každého člena barovou stoličkou, erárním kožichem (4) a pocitem, že má mnohem blíže do tábora, neb stanoviště bylo velmi zkušeně umístěno těsně za posledním stanem a vedle technického stanu a samozřejmě přímo na cestě vedoucí na louku, kde byly umístěny „kruhy“ (5). Ten poslední prvek byl zdrojem nejednoho incidentu, který byl obvykle velice zábavný pro ty, kdož nebyli přímo účastni, a totiž častého zakopnutí zoufalce z „kruhů“, který z nějakého zásadního důvodu potřeboval zpět do tábora, o nohu děláku. Takové škobrtnutí nezřídka složilo nejen 
majitele děláku, ale i několik okolních pozorovatelů, přesně dle zákonů domina. Na rozdíl od pozdějších způsobů pozorování teleskopy, pozorovalo se tehdy výhradně okolí Polárky. Zřejmě proto, aby se pozorovatel co nejméně unavil při přesouvání své polohy, jež by jinak bylo nezbytné.
Vedoucími skupin byli, jako nejspíš dosud, osoby zapisovatelů. Skutečně šlo někdy i o dvě osoby na skupinu. Takový člověk se stal zapisovatelem buď proto, že byl jediný schopný uřídit několikačlennou skupinu, aby nedělala příliš velký nepořádek, nebo proto, že se mu zrovna nechtělo lézt tu noc do mokrého spacáku případně vysedávat strnule na vratké barové stoličce. Měl svoje řídící stanoviště vybavené „krmítkem„, zařízením k němuž se sbíhaly kabely signálních tlačítek od jednotlivých pozorovatelů, automobilovou baterii, z níž se celý elektrický systém napájel, svoji relativně pohodlnou židličku a drobný kempinkový stoleček. Tak se celkem často stávalo, že se vyhranily osobnosti, jež už si ani nepamatovaly, jaké je aktivní pozorování, ale o to schopnější byly ve svých řídících funkcích.
Z pohledu nás nováčků byla osoba zapisovatele naprostou autoritou. Bez svolení zapisovatele jste si netroufli ani vylézt na toaletu. Nevím tedy o nikom, kromě Pepy Lufta (bájná to postavička z let pozdějších, určitě se k ní ještě dostanu), kdo by se nedostal do lesa včas, ale dobře si vybavuji ten chvějivý pocit skoro jako ve škole, kdy se musíte přede všemi ze tmy ozvat, že byste tedy opravdu potřebovali pauzu. Zapisovatel vás také mohl vykázat, pokud měl dojem, že nějakým způsobem narušujete poklidný průběh pozorování, ať už hlasitým žertováním, nebo hlasitým chrápáním. Tady si zase dovolím malou odbočku, abych vzpomenul na mnohem pozdější příhodu, kdy už se teleskopy odehrávaly z relativního pohodlí skládacích židliček, a kdy nás všechny ve skupině trochu překvapila píle Michala Drába, který i po vyhlášení přestávky vytrvale sledoval okuláry svého děláku. Hawran se tehdy šel podívat zblízka a stejně jako my všichni poté, upadl s neovladatelným smíchem k zemi. Michal byl pohroužen do hlubokého spánku, nějak ale donutil svá oční víčka, aby zůstala otevřená, což není pro obyčejného člověka úplně obvyklé, že? Vůbec spací příhody patří kromě příhod o Pepovi Luftovi k těm nejzábavnějším. Nicméně držme se tématu nováčka ve světě velkých a dospělých astronomů amatérů. Vždyť někteří už chodili dokonce na střední školu!
Denní program byl nenáročný. Po pozorovací noci se vstávalo, s výjimkou služby, někdy i třeba v deset. Rebelové někdy ani nešli spát. Po snídani povinná ranní očista, zahálka, cesta pěšky do Šťáhlav na oběd, cesta zpět. Nějak jsem zapadl spíše mezi ty starší, takže si ani moc nevybavím, kdo byli moji vrstevníci. Kromě Hawrana a Pepy Běláče. A s těmi jsem se ve skutečnosti spřáhl až v novém školním roce. Znáte ten pocit, potkáte někoho, koho jste sice do té doby moc nevnímali, ale zase víte, že vás spojuje prožitek něčeho jedinečného.
Po obědě se odehrávala již nehromadná cesta zpět. Podle nálady se odehrávala třeba šišková bitka nebo jiná kratochvíle. Po nezbytné zahálce se čas od času hrál fotbal, volejbal, jak kdo měl náladu a jak se dala dohromady parta. Někteří se věnovali párovým aktivitám, jež nestihli probrat v noci po pozorování. V průběhu odpoledne proběhla svačina, z níž je třeba vyzdvihnout rybičkovou pomazánku, jež mimo rybiček obsahovala snad všechno, typicky však sušenky všech druhů, zručně nadrcené do výsledné vazké hmoty, vydatně zpevněné rozličnými marmeládami. Po nezbytné zahálce pak následovala cesta na večeři, s výjimku jednoho dne v týdnu, kdy hospoda nevařila. Po návratu do tábora následují rozdílení do skupin, pro případné noční pozorování a pak už je to jen a jen na odpovědnosti vedoucích skupin.
Nejvýraznějším aspektem celé Expedice té doby je sezení u ohně. Téměř vždy se našel někdo, kdo byl schopen ovládat kytaru alespoň natolik, že se ti ostatní nestahovali do ústraní. Tradiční výjimkou bylo krátké období, kdy vymizeli starší „hráči“ a noví jsme teprve vznikali. Tady stojí za zmínku postava Jiřího Assemblera Poláka, který svým zpěvem a hrou dokázal sjednotit osazenstvo tábora v boji proti své produkci. Ale i on se po 
letech vypracoval a ač bez osobní zkušenosti, pevně věřím, že dnes patří k předním interpretům klubových akcí.
Asi bych na tomto místě dnešní povídání ukončil. Příště bychom si mohli říci o kouzlu stavební a demoliční skupiny, pár slov o postexpedičních opatřeních a spoustu dalších jistě neobyčejně vtipných vzpomínek…
Mějte se skvěle a pozorujte s mírou… Nezapomeňte, že například při pozorování Slunce může jít i o život!!! (Jste zvědaví, jak je to možné? Tak čtěte další díly… :-)) (6)
(1) Nevím, jak to fungovalo za Dalibora, ale asi podobně, jako když jsem chodil do kroužku já. Tam nás poměrně často posadili do promítacího sálu a místo astronomického výkladu nám pustili nějaký dětský film. Za mě byl největším hitem sovětský Malý kosmonaut, případně Potkali se u Kolína.
(2) Teleskopické pozorování, (lidově „děláky“ nebo „teleskopy“ ) skončilo s poslední Expedicí ve Šťáhlavech v roce 1991. Od té doby se pozorují na Plzeňsku meteory pouze vizuálně, tj. pouhým okem. Sice jsou nějaké náznaky, že by snad mohlo dojít k obnovení „teleskopů“, ale zatím se tak nestalo.
(3) Stacionární meteor, známý jako „stacík“ je zvláštním druhem meteoru. Jeho dráha směřuje „přímo na pozorovatele“ a je vidět pouze jako svítící bod, který se náhle objeví a zase zmizí. Je vidět poměrně vzácně.
(4) V pozdější době se pozorovalo ze skládacích židliček, erární kožichy také postupně vymizely.
(5) Takovéto uspořádání bylo asi jen některé roky, co já pamatuju (od roku 1984) tak „teleskopy“ byly na louce, spolu s ostatními skupinami.
(6) Příhoda s nebezpečným pozorováním Slunce je popsána v tomto článku.
